Archív Andělů bez hranic

Passau, pondělí 12.30. Je polední přestávka.

Beru si od „Itala“ za rohem objednanou polední pizzu a dávám číšníkovi na pult plnou dlaň odpočítaných drobných s poznámkou: „Mělo by to být přesně.“ Ten se na mě usměje a vhodí všechny mince do pokladny, aniž by je přepočítal. „Když to říkáte“, je jeho jediný komentář. Popřejeme si ještě hezký den a já se vracím v dobré náladě zpět na pracoviště. Pizza mi dnes obzvlášť chutná!

Je to tak prosté! Každý se může sám rozhodnout, jestli bude principielně důvěřovat nebo nedůvěřovat. Je pravda, že se v tomto případě jedná o maličkost. Je zde ale zřejmý náš zásadní postoj při jednání s lidmi. Ztotožňujete se s přátelským a důvěřivým číšníkem, nebo patříte spíš ke skupině lidí, kteří - zůstaňme u našeho případu - každou minci třikrát obrátí, se svraštělým čelem přesně odpočítají a pak nervózně prohlásí: „Drobnější už nemáte?“

Jak vlastně vzniká nedůvěra v našem životě? Není to tak, že už jako děti jsme ovlivněni výchovou, nehledě na to, co jsme si přinesli z „dřívější doby“? V prvních letech života jsme buď důvěřiví  - možno říci až naivní – nebo jsme rodiči nebo prarodiči vedeni ke strachu ze všeho.

Naivita a důvěřivost způsobují, že se stáváme lehkovážnými, neboť netušíme, s jak problematickým chováním dospělých se můžeme někdy setkat. Naše „naivní důvěřivost“ pak vede k hořkým zkušenostem.

Jestliže je v nás naopak už v dětství různým zastrašováním probuzena nedůvěra, tušíme nebezpečí a zákeřnost i tam, kde pro to nejsou důvody. Vyrůstáme pak v atmosféře nedůvěry, ale to nám přirozeně nebrání v získání vlastních zkušeností, které případně mohou vést ke změně našeho postoje.   V ideálním případě v nás výchovou vzniká „zdravá nedůvěra“ – snad by se dalo říci spíše ostražitost - která nám usnadňuje poznávat a zvládat nástrahy života. Jestliže ale přetrvávají převážně iracionální obavy a vyvolávají v nás bezdůvodnou nedůvěru, pak jsme sami proti sobě, jsme předpojatí a nejsme přístupni ničemu novému. Nejsme schopni přijímat a prohlubovat nové a nezbytné myšlenkové proudy, a to jen proto, že jsou nám cizí. Setkáme–li se pak s lidmi, kteří byli vychováni podobně jako my, je jasné, že od počátku panuje vzájemná nedůvěra.  

Ostatně: Máte také stále ještě kontakty na „starého dobrého přítele nebo přítelkyni“, se kterými jste si hráli už jako děti na písku? Ano? V tom případě se potvrzuje teorie Adolpha Knigge: „Žádné vztahy nemají dlouhého trvání kromě těch, které byly navázány v raném mládí. V dětství je člověk méně nedůvěřivý, méně lpí na malichernostech.“

Děti se učí rychleji než dospělí stýkat se bez nedůvěry a bez předsudků s lidmi, kteří jsou jiní než ony. Pokud my jako rodiče a vychovatelé dokážeme hodnotit a dále předávat jen to, co je podstatné, jsou dobré vyhlídky na to, že v mladých lidech nevznikne nedůvěra vůči okolí.

Čím vyhraněnější  je společenská a kulturní rozmanitost společnosti, tím nižší je její sociální kapitál. To je aktuální výsledek obsáhlé studie provedené pod vedením renomovaného amerického sociologa Roberta Putnama (1). „Sociální kapitál“ – klíčová vlastnost společenství – roste nebo klesá s ohledem na to, jestli jsou obyvatelé schopni více nebo méně spolupracovat a vzájemně se podporovat. Ke svému vzniku a vývoji potřebuje základnu důvěry (2). 

Studie, kterou Putnam provedl, je obsáhlá: Dotazováno bylo přes 30 tisíc osob různé barvy pleti z různých životních poměrů z celých USA. Výsledek nás konfrontoval se skutečností, která podporuje argumenty odpůrců multikulturní společnosti: Čím je společnost rozmanitější a různorodější, tím vykazuje méně solidarity a důvěry v komunální samosprávu a místní úřady. Obyvatelé hodnotí kvalitu svého života hůře, považují se za méně šťastné a mají méně přátel a kamarádů.  

Tráví více času u televize, kterou dokonce označují jako nejdůležitější zdroj zábavy. Studie vyvrací dosavadní názor, že v různorodé společnosti dochází často k napětí a vzájemným střetům a ukazuje spíš opak: Lidé z multikulturní společnosti „se stahují do sebe jako hlemýždi do ulity“. Převládá vzájemná nedůvěra, která se týká nejen všech cizích skupin, ale i té vlastní! Například obyvatelé Latinské Ameriky nevěří nejen bílým, černým a Asiatům, ale nevěří ani vlastním lidem.

Podle názoru Putnama bude v budoucnu moderní společnost v další generaci ještě rozmanitější než dnes. To bychom měli chápat jako výzvu a dlouhodobě jako šanci. Bude nutné najít nové a rozsáhlejší formy ztraceného pocitu vzájemné sounáležitosti, abychom snížili negativní aspekty směšování. Je nezbytný vznik nového sociálního porozumění.  Otázka vlastní identity (které jedinečné rysy mám já) musí být nahrazena vědomím „my“ (které vlastnosti sdílím s celou skupinou). 

„Přílišná  důvěřivost je často hloupost, přílišná nedůvěra je vždy neštěstím“ (Johann Nepomuk Nestroy). Dobré vztahy fungují jen tehdy, když jsme schopni překonat své výhrady a poskytnout spolubližním pocit důvěry. Prostě se o to pokusme a přistupujme k sobě navzájem otevřeně a bez předsudků. Když se tak chováme a signalizujeme našemu protějšku: „Věřím ti, že to se mnou myslíš dobře!“, pak nemá nedůvěra žádné opodstatnění a důvěra dostává opravdovou šanci. 

Snad bychom si při této příležitosti měli uvědomit, že každý den prožíváme skutečnou důvěru, aniž bychom o tom přemýšleli a hledali důvod. Někteří to nazývají vírou v život, jiní vírou ve vyšší, Boží vedení. Bez této přirozené důvěry – pro mnohé je to nevědomé poznání vnitřní síly – nemůžeme přistupovat ke svým bližním tak, jak si to zaslouží. O to důležitější je s díky si uvědomit, co přijímáme, a předávat to dál. Neboť výměna sil musí být mnohotvárná. Nikoliv jednostranná, jen od člověka k člověku, nýbrž také ke zdroji veškeré síly a důvěry, aby se tato výměna stala koloběhem, který všechny občerstvuje a oživuje.