Jdi na obsah Jdi na menu
 


Andělologie a andělé

18. 10. 2009

Andělologie neboli věda o andělech

je odvětvím teologie a náboženství, zabývajícím se speciálně anděly a jejich postavením v nebi. V té či oné podobě nacházíme anděly v mnoha náboženstvích a kulturách. Hojně se objevují v judaismu a křesťanství, ale také v islámu, kde se dozvídáme, že prorok Mohamed obdržel znění koránu přímo od archanděla Gabriela.

V islámu jsou andělé považování za jiný druh bytostí než džinové

jejichž vůdce Iblis upadl v nemilost a připomíná tak postavu padlého anděla. Islámští džínové jsou stvoření disponující svobodnou vůlí a mohou se sami vybrat, zda budou činit dobro nebo zlo, což je odlišuje od andělů, světelných a dobrých stvoření, která výhradně slouží Bohu a nikdy se nedopouštějí žádného hříchu. Mnozí vědci jsou přesvědčeni, že náboženství zoroastrismu mělo hluboký vliv na vývoj judaismu a že ovlivnilo právě andělologii, jež je součástí židovské tradice. Prvky zoroastrismu pronikly do judaistického kánonu, poté co Jeruzalém kořil babylónský vládce Nabudadnezar a odvlekl Židy do babylonského zajetí, kde přišli do styku s perskou říší. Právě v této době byly hebrejské písemnosti podrobeny silnému zoroastriánskému vlivu a andělé se tak pravděpodobně stali součástí židovského myšlení a textů.

V zoroastriánské andělologii a se objevuje Ahura Mazda, univerzální Bůh

jenž stvořil šest ameša spentů, „štědře rozdávajících nesmrtelníků“, kteří později získali postavení archandělů. Jejich pomocníky jsou nižší andělé známí pod jménem Jazata, kteří tvoří společenství různých hodností. Toto pojetí andělské říše se posléze objevuje v židovské teologii a následně přechází do křesťanství. V křesťanství jsou andělé různých hodností nazývání andělskými chóry a ty se dále dělí do tří sfér. Vedoucími první sféry jsou serafilmové, nejvyšší řád andělů. Slovo „serafim“ nacházíme ve starém zákoně a znamená prostě „plamen“.

Islandští džínové, z nichž pravděpodobně nejznámější je Iblis

byli prí Bohem stvořeni z čistého ohně, což nás upozorňuje na zajímavé spojení s významem slova serafim, ačkoli jejich skutečné spojení zý toho s jistotou odvodit nemůžeme. Nižším řádem než serafínové jsou cherubíni. Nejsou to ony hezké postavičky, jejichž zpodobení známe z renesančního umění: baculatá dítka s křidélky, často nesprávně nazývaná cheruby, jsou ve skutečnosti symboly lásky. Po řádu cherubínu nastupují ofaninové, o nich nacházíme zmínky v apokryfních testech Enochovy knihy, kde se o nich hovoří jako o pilných hlídačích božího trůnu, kteří nikdy nespí. Po těchto třech hodnostech andělů nastupuje druhá sféra, jež se skládá z andělských chórů, dobrých skutků a zvláštních sil. Úkolem těchto tří hodností andělů bylo přijímat pokyny od rerafimů, cherubinů a oraninu a předávat příkazy k práci nižším andělům. Andělé druhé sféry vstupovali do kontaktu s člověkem jen velmi zřídka, jejich povinnosti je po většinu času udržovaly v pevném spojení s nebem, nikoli se světem smrtelníků.

Pravděpodobně nejznámější jsou andělé třetí a nejnižší sféry

neboť to byli právě oni, kteří sehrávali roli nebeských poslů, vyřizovali člověku boží přání a často se přímo zjevovali lidem a hovořili s nimi. Slovo „anděl“ pochází z latinského „angelus“, jež se vyvinulo z žeckého „angelos“. Obojí znamená „posel“. V křesťanských a judaistických textech se o andělech hovoří jako o božích poslech, kteří vykonávají boží vůli, jménem božím vstupují do kontaktu s člověkem a šíří mezi lidmi jeho učení. První kategorií andělů ve třetí sféře jsou tzv. principálové, kteří dávají příkazy andělům pod sebou, a zároveň fungují jako strážci národů. Dalšími v pořadí jsou archandělé a po nich přichází nejnižší řád, což jsou samotní andělé, kteří jsou ze všech andělů nejpokornější a člověku nejznámější, neboť o nich se nejvíce hovoří v náboženské literatuře.

V dnešní době výraz andělologie označuje nejen přísně teologickou disciplínu

nýbrž také běžně rozšířenou víru v takové koncepty, jako je anděl strážný a duchovní ochránci. Mnozí lidé věří v to, že nad nimi bdí andělé a že každý člověk má svého strážného anděla. Tato víra se dá vystopovat až do doby Platona a dalších starořeckých filozofů. I Římané věřili, že určití lidé mají své osobní bohy a strážce v podobě duchů, i když nebyli přisvědčeni, že by je měl úplně každý. Teprve mnohem později, ve 12. století, vyhlásil křesťanský Honorius, že každému člověku je předurčen strážný anděl již v okamžiku, kdy duše vstoupí do těla. Katolická církev do dnešní doby stále uznává myšlenku, že v našem životě jsou přítomni strážní andělé a že nás neopouštějí ani v okamžiku smrti, kdy doprovázejí duši do nebe.

© JanDy A.R.X.
Zdroj: www.panna.cz

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA