Archív Andělů bez hranic

Karma je zákonem, který nám říká, že cokoliv učiním, má okamžitý zpětný odraz. Naše činy, dobré či zlé se dřív či později vracejí. Jednáme –li dobře, náš život a hlavně naše další životy probíhají šťastněji a vyrovnaněji.

Ale v okamžiku, kdy například zneužiji majetku, mně Bohem svěřeného k sobeckým účelům, je pravděpodobné, že mi to bude nějaký čas „vycházet“, ale jen tak dlouho, dokud míra činů nebude naplněna. Nejpozději další život pak bude ve znamení bídy a bezdomoví. Takže když  to vezmeme do důsledku, zákon karmy mluví o naší vlastní zodpovědnosti za svůj život, za to, co se nám děje, ba dokonce i za to, jak vypadáme a jaké lidi na cestě potkáváme. Náš osud je tvořen beze zbytku našimi činy. A to je velmi důležité uvědomění. Ve chvíli, kdy si připustím, že za to, co prožívám, nemůže žádná imaginární bytost, ani božstvo se zvířecí hlavou, ba dokonce ani křesťansky pojatá postava Boha, musím také učinit ten další krok, krok k nápravě svých činů. Mnoho lidí stále trpně říkají : „To je moje karma, pykám za své hříchy, nebo toto jsme si z minulých životů dlužili.“ Mnoho lidí se dokonce snaží pomocí regresní terapie zažít střípek ze svých minulých vtělení a tak usuzovat na své minulé činy. V nejhorším případě se na základě vstupu do nějakého úryvku, špetky z minulých činů snaží svalovat vinu na druhého člověka. Slyšela jsem obvinění typu:  „My si nerozumíme, protože má duše si pamatuje, že mně upálil, či zavraždil.“ To je skutečně  pro člověka tragické nepochopení karmy. Už vzhledem k tomu, že našich životů mohlo být na tisíce a v podstatě si duše prospívají  a ubližují navzájem. Jestliže došlo k ublížení jednoho druhému, je jisté, že někde v těchto životech došlo i k ublížení z druhé strany. Ale hlavně je zřejmé, že na této cestě nedošlo k tomu podstatnému. To podstatné totiž rozhodně  není vyrovnání či vrácení dluhů, ale odpuštění.

Náprava všeho, co bylo způsobeno našimi chybami v minulých vtěleních, není možná okamžitě. Dalo by se říct, že karmické zákony fungují na setrvačník. Je jasné, že nemohu v okamžiku, mávnutím kouzelné hůlky, změnit výsledek tisíce vtělení, ve kterých člověk pochybil a mnohdy činy skutečně nejtěžšími. Ty nejsou omluvitelné ani v případě, že byly konány ve jménu Boha. Ale základem plného vyčištění je okamžité nastoupení správné cesty. Čím déle člověk čeká, tím více své utrpení prodlužuje. A toto je dharma – čisté jednání, jednání plné Boží lásky. A o nejen k Bohu ale především k druhým lidem. Bůh je přítomen ve všem, v lidech, zvířatech v každé vesmírné bytosti a v každém vesmírném stvoření. Láska k Bohu je tedy hlavně láskou k celému vesmíru, ke každé bytosti, ke každému božímu vtělení. Jistěže i k sobě. Některé „duchovní cesty“ mylně pochopili lásku k sobě, jako adoraci, oslavu vlastního Ega. Milovat sebe se svými špatnými vlastnostmi, svůj špatný charakter je velmi pokroucená filosofie. Neustálé opakování hrdé a pyšné věty „ Já jsem.“ není tím nejlepším. Dokonce ani opakování věty „Já jsem Bůh“ není to pravé. To totiž není to přesné vyjádření. Mnohem přesněji by tato věta měla znít : Jsem součástí velké jednoty, jsem součástí Boha. Člověk je totiž skutečně Boží podstaty, ale v mnohém si po dlouhou dobu ponechává svoje zvířecí vlastnosti. Na cestě od zvířete k Bohu, tam někde se nachází vzácný lidský život.

Dharma je právě ono následování vlastního vnitřního Božství. Vše, co je božské, je správné. Ale co je vlastně Božské ? Za tisíce let bylo to božské v nás natolik překroucené, že dnes už nevidíme Božskou ruku téměř v ničem. Morálka je dnes hluboko pod Božími zákony. Boží zákon je Láska a naše činy jdou příliš často proti Lásce. Lidé následují cestu zvířat . Preferují své smysly a jejich uspokojení před láskou k druhým a schopnost jim pomáhat. Před službou  Bohu. Jak se tedy zorientovat, když i psychologové, ti moderní zpovědníci naší duše a ti kteří se pasovali na její rádce, uznávají často člověka, jen jako klubíčko emocí a jeho božskou podstatu v mnoha případech neakceptují. Když i oni nám káží, abychom beze zbytku uvolnily své emoce a chtíče, bez toho, abychom dbali na lásku k okolí a na to, co bolí, nebo nebolí naše blízké a nejbližší ? Mnozí říkají, že právě v naprostém uvolnění emocí je ta správná cesta, ale upřímně – za dobu, po kterou psychologie pracuje takto s duší člověka , stalo se se společností něco pozitivního ? Je snad méně sebevražd ? Méně depresí, stresů ? Méně válek a méně promiskuity ? Je méně nemocí ? Je méně rozvodů, opuštěných a trýzněných dětí či zvířat ? Obávám se, že ne. Ale je přece nutné mít nějaká správný obraz, správný model. Podle čeho má člověk tedy korigovat své jednání, chce – li skutečně žít čistě ?

V první řadě k tomu dostal vnitřní hlas. Tomuto hlasu se také někdy říká prostým slovem – svědomí. Tento vnitřní hlas je potřeba očistit dobrým úmyslem ( tedy rozhodnutím ) motlitbou, opakováním božího jména, a v neposlední řadě meditací – tedy zaměřením dovnitř, místo vně sebe.

 Existuje také jedna velmi dobrá metoda, kterou nám Bůh ve své moudrosti věnoval k našemu růstu. Je to zrcadlo společnosti. Každý člověk, který se nějakým způsobem setká s druhým mu vytváří dokonalé zrcadlo. Lidé si vytvářejí zrcadlo navzájem a tak upozorňují jeden druhého na chyby v charakteru. Každá situace je poučením. Poučením o vlastních chybách. Není to příjemné, zato je to značně užitečné. A to nejen pro adepta duchovních nauk a zasvěcení. Pro toho by měla být práce s tímto „zrcadlením“ samozřejmostí, kterou denně používá. O práci se zrcadlem společnosti a vztahů si budeme ještě hodně povídat. Už proto, že významnou pomůckou při této  dřině, je právě astrologie. Možná se divíte, že říkám dřina. Ale to skutečně není lehká práce, seznamovat se, se svým horším Já. Vyžaduje to velkou schopnost sebereflexe a hlavně schopnost nebrat se smrtelně vážně. Jakmile si navíc přiznám, že něco dělám špatně, nebude mi dobře, dokud to nezačnu napravovat. Takže skutečná robota. Klobouk dolů před těmi, kdo to dokáží alespoň v některých situacích ! Znám dokonce i adepty duchovní cesty, kteří jsou stále přesvědčení, nějak vnitřně, že to oni nastavují druhým zrcadlo. Že by oni dělali něco špatně, si nepřipustí. Jejich cesta je takto ztížená. Zrcadlo totiž není  nepříjemnou povinností, ani omluvou, ale velkou možností korigovat své konání. Nám pár dobrých lidí, kteří se nepasují na lidi spirituální a nejde jim o nic jiného, jednat morálně a ti kolikrát použijí metody zrcadlení, aniž její teorii vůbec znají.

Aby si člověk ověřil, jsou – li slova jeho vnitřního hlasu správná, je – li správné jeho cítění, intuice, jestli to, co mu radí není jen zbytnělé Ego, jsou tu svaté texty. Bible, Bahgavatgíta, védy, púrány upanišády, epos Rámajánam, Mahabharáta, Tóra, Korán, to vše jsou texty, které hovoří ať jasnějšími, či symboličtějšími slovy o nutnosti dharmy a o její správné podobě. Naprosto jasnými slovy jsou promluvy současného avatára Saí Báby, který je v této době stamiliony lidí uznáván, jako učitel.  Jako ten, který navrací světu vědění o morálním a správném chování lidí. Jeho slova jsou slova, která hovoří současnou řečí a jejich logika je stejně jasná, jako logika zákona karmy, tedy našich činů a jejich následků. Těžko mohou být nějaké myšlenky jasněji vyřčené, ale také jasněji postihující naše chyby. Chyby světa jsou i našimi chybami.

Dharma má více podob, ale tou základní, ze které veškeré správné jednání vychází, je dharma celého lidstva. Úkolem lidstva, tedy všech lidí beze zbytku, je návrat ke svému Božství a znovusjednocení s ním. Tedy návrat zpět do jednoty Lásky, do jednoty s Bohem. Z pohledu jednoho života – kratičkého úseku v putování duše – se zdá, že jen někteří jsou vyvoleni k této zkušenosti. K tomu, co křesťané nazývají spasením a Indové mókšou – tedy vysvobozením z koloběhu životů. Ale je to základní omyl. Všichni do jednoty jednou musíme. K tomu je lidský život. Pro to jsme dostali tento vzácný dar člověčenství. Mladá duše zatím může, stará duše už musí. Musí se činit, aby do jednoty došla. Zda dojde rovně, nebo doklopýtá plná bolestí po křivolakých cestičkách – to už je její svobodné rozhodnutí. V tom spočívá svoboda. Své činy si skutečně můžeme svobodně vybrat, ovšem jejich následky ne. A stejně tak si nemůžeme vybrat životní úkol. Ten byl  lidstvu určen. Proto bylo lidstvo stvořeno. Ale můžeme si vybrat, jestli ho v tomto životě zvládneme, či ne. Jenže, i to jenom do času.

Z této dharmy – tedy správného jednání, které vede k tomu, že člověk realizuje své vnitřní Božství, vyplývá i správné jednání v každodenních situacích. Během svého života člověk ztvární mnoho rolí – stejně, jako divadelní prkna je i jeviště života takovou velkou hrou. První rolí člověka je nesnadná role dítěte – syna či dcery. Zároveň s ní se dostává dítě do role žáka, studenta, sourozence, kamaráda, později do role přítele, rodiče, zaměstnaného či zaměstnavatele. A všechny tyto i jiné role mají svou podobu správného jednání.. Je správné jednání občana státu, manžela, manželky, bratra sestry. Svou dharmu mají i jednotlivá povolání . Dharmou kadeřnice je krásně upravit vlasy, dharmou politika a úředníka je služba lidem a převzetí zodpovědnosti za vedení státu a státní správy ( tedy sem patří i naprostý zákaz braní sebemenších úplatku, protože braní úplatků a „všimného“ je základem zkorumpovanosti státní zprávy ). Dharmou číšníka je obsluha druhých v restauraci a jeho adharmou ( tedy nesprávným jednáním ) je ošizení zákazníka o peníze. Saí Bába říká velice trefně : „Dharmou cukru je sladkost, kdyby byl cukr slaný, nebyl by to cukr, ale sůl. Berte si příklad z přírody. Příroda se nikdy neodchyluje od své dharmy.“

Nu, jak je vidět, nejen lidé mají svou dharmu. Celý vesmír podle ní jedná. Myriády vesmírných bytostí, které sice nemají těla a Ego, ale nejsou o to menší skutečností, se řídí svou dharmou. Řídí se jí hvězdy i planety, zvířata i rostliny, řídí se jí i Bůh. Dharmou Boha je tvořit a udržovat, ale i ničit vše stvořené Kdyby přestal tvořit a jen by ničil – nic by nezbylo. Kdyby přestal ničit a jen by tvořil, asi by tu za chvíli bylo ve vesmíru k nepohnutí přeplněno. Mrtví by neumírali a duše by trpěly v  rozbolavělých šatech starých těl, která už dávno měla odejít, aby si duše oblékla nový kabát právě zrozeného člověka.

O správném jednání v rámci jednotlivých rolí se budeme od této chvíle bavit. Astrologie je jedinečnou celistvou metodou, ve které je obsaženo a zmapováno celé lidské jednání. A to v jeho pozitivní i negativní podobě. Pomocí astrologie se můžeme podívat stejně tak na svět pohledem tradiční astrologie, jako astrologie psychologické, či humanistické a transpersonální. Stejně můžeme zkoumat, zda bude uspokojivá situace v oblasti financí nebo partnerské, jako jaké jsou psychické příčiny možných úspěchů i selhání. Můžeme také zkoumat člověka z hlediska cyklů jeho zrání. Ale můžeme jít ještě dál. Můžeme i nahlédnout do hlubin jeho poslání z hlediska duchovní cesty. Každý člověk potřebuje v dané chvíli něco jiného, záleží na tom, na jakém stupni svého duševního a duchovního vývoje se nachází. Nebylo by ani správné říci, že ten, který potřebuje konkrétní radu z tradiční astrologie je na nižším vývojovém stupni, než ten, který žádá duchovní radu. Tyto záležitosti není možné zhodnotit, karmu člověka zná jen Stvořitel sám. Jen on zná individuální plán vývoje každého z nás, jen on ví, jakými cestami je právě v této chvíli nutno se ubírat. Jen on zná dokonale strádání a bolesti té které dušičky. My nemáme možnost toto vůbec posuzovat, aniž bychom byli v nebezpečí, že budeme křivdit, podceňovat, přeceňovat a mýlit se.

Tedy, vzhůru do poznávání duchovních tajemství té velké dámy – paní Astrologie! A propós – připravte se na to, že se některým morální zásadám bude mysl vzpírat. Je totiž vychovávaná v egoismu společnosti a poněkud popleteném názoru, že si má člověk užívat a ne se ohlížet na ostatní. Je vychovávaná v prastaré pověře, že jen to, na co si člověk může sáhnout existuje, že důležité je mít moc a ponižující je sloužit druhým. Že ten, kdo je „ hodnej“ je „blbej“. Že důležité jsou peníze, sláva a ostatně co – po nás potopa !!!  Tam, kde narazíte na tyto podvědomé modely, je pravděpodobné, že se vaše mysl začne vzpírat poněkud „viktoriánským“ zásadám. I má mysl se vzpírala a dlouho. Za nic nechtěla dopustit takový průlom zkostnatělé morálky do mého vzrušujícího života. Ale ten život byl plný bolesti. Ve chvíli, kdy jsem tyto zákony přijala a především  - začala podle nich jednat, celý život se stal šťastnějším a musím říct že začal konečně dostávat smysl. Na vlastní kůži mohu dosvědčit, že jednat čistě a morálně, je lepší, než jednat nemorálně. I když se zdá, že nemorální jednání přináší výhody, v konci přinese jen a jen bolest. A nejen jednomu člověku. Nevyhýbejte se tedy pochybnostem a snažte se dopátrat jejich příčiny. Protože velikost člověka není v tom, že něčeho dosáhne lehce. Naopak, těch pravých výšin dosahujeme přes bolest a pochybnosti, zkoušky naší víry. Jen tak bude Ego patřičně usměrněno a bude mu vyhrazeno jeho pravé místo. Jen tak bude Ego v konci rozmělněno a duše vysvobozená z jeho zajetí.

Pro pochopení astrologické mapy zrození – tedy odborně radixu či nativity – nemůžeme nevysvětlit podrobněji to, co jsem nazvala zrcadlem společnosti. Mnoho těch, kteří pracují tam, kde je nutné znát psychologii člověka, zná velmi dobře slovo projekce. To slovo velmi dobře vyjadřuje podstatu  problému. Představte si, že sedíte v kině. Sledujete film. Tento film jste si sami vybrali, zcela podle toho, co se vám líbí a jaká je vaše povaha. To co vidíte, není reálné, ale neznamená to, že to neexistuje zcela. Obrázky se opravdu míhají a to, co je nafilmováno byla sice hraná akce, ale byla. Herci sice jen hrají něco, co nejsou, ale přesto jsou to lidé z masa a kostí. Výběr filmu není jistě náhodný. Odráží něco z vás. Jinak by se vám nelíbil, nebyl by totiž vaším viděním. A navíc  i chyby , které vy uvidíte, povaha postav, která vás rozčílí, odráží něco z vás. Jinak by vás to nechalo zcela klidnými a pravděpodobně by vás to ani moc nebavilo. Všimněte si, že názory na film se budou lišit. Lišit se budou i názory na postavy filmu a jejich jednání. Jak jsem říkala – výběr není náhodný a odráží vaši povahu.

Projekce člověka do společnosti mají stejné zákonitosti. Tento svět totiž funguje na bázi analogií. Co je nahoře, je také dole. Princip jednání je stejný, jen obrazy tohoto principu jsou různé. Princip projekce je stejný, když vejdeme do kina, jako když vejdeme do vztahu s druhým člověkem. Vzhledem k našemu úkolu, který nám byl dán pro toto vtělení a vzhledem k tomu, co jsme v minulých vtěleních vykonali dobrého i špatného je nám dáno určité vidění světa. Podle tohoto vidění se naše okolí chová a to chování od zrození formuje naši povahu. Události a chování okolí se tedy od malička až do stáří jen přizpůsobují naší osobní potřebě. Jsou jen v naší mysli. V prvé řadě na naše projekce reagují rodiče. Ti vytvářejí ty nejlepší podmínky proto, abychom jednou splnili úkol tohoto vtělení. Tím úkolem bývá nejen něco velkého – jako dát světu knihu, duchovní učení, nebo léčit či učit. Může jím být i tak prostá věc, jako pochopení bolesti druhého, jeho hladu, touze po lásce. Prostě pochopení toho, co jsme v minulých vtěleních ještě nepochopili a neprocítili s druhými ( a možná i sami druhému způsobili ). Tím pádem i bolestné situace mají svůj obrovský smysl. Je to smysl pochopení bolesti druhých a také naučení se vzácnému daru odpouštění. Odpouštění lidem, sobě, Bohu. Většinou i rodičům, protože ti jsou nositelé těch prvních lekcí, které jen ve vzácných případech nebývají jen hezké. Bývají  i velmi bolestné. A takové budou po celý život, dokud nezměním svůj přístup k vlastnímu charakteru a nezačnu na něm pracovat. Dokud nezačnu hledat chyby vně sebe – tedy v druhých lidech, ale v sobě. Je důležité vědět, že k sobě člověk stále přitahuje ty samé typy lidí, dokud nějaký svůj problém ( charakterový ) nezmění. Ani rozvod, ani jakékoliv přerušení vztahu není řešením, protože přijdou  lidé s podobnými vlastnostmi a situace se budou opakovat. Každá situace tedy v podstatě ukazuje mně samotného.

Častými námitkami se kterými se při vkladu projekcí setkávám, bývají tyto : „To mám vždycky jen já u sebe toho černého Petra ? To jen já jsem špatný ?“

To tak ve skutečnosti není. Nehledám u sebe černého Petra, nesvaluji vinu stále na sebe. Jen v tichu hledám, co mi tato situace měla říct. Kde na sobě mohu zapracovat, aby se podruhé neopakovala. Zde nejde o hledání viníka, ale o práci na sobě. Dokonce ani nemusím říkat druhému, že vina je na mojí straně. Jde o práci, ne o sypání si popela na hlavu.

Dalším, poněkud poděšeným dotazem bývá tento : „To znamená, že když jsem byla podvedená o mnoho peněz, že jsem sama podvodník ?“ „To jsem tak špatný , jako ten, co mi ubližuje ?“ Ani to není zcela přesné. Často může být zrcadlo zveličeno, zvláště tehdy, když už dlouho odmítáme nějaký svůj negativní charakterový rys spatřit. Pak se nám ukáží i naše malé charakterové vady v obraze jednání druhého, jako obludné a třeba i ohrožující společnost. Když mě někdo podvede, to nemusí znamenat, že jsem v nitru podvodníkem druhých, ale třeba jen to, že podvádím sám sebe, tím, že si stále něco nalhávám, že se udržuji v iluzi něčeho, co není. Nebo že ráda přeháním či se vymlouvám.  Nebo že raději řeknu partnerovi, že jsem byla u kadeřnice, než že jsem se potkala s kamarádkou a zapovídala se ( Bůh ví, proč, ale někteří lidé se vyhýbají pravdě v takových malých lžích. Je to o drobných výhodách, které mohou drobnou lží získat. Manžel přece raději uslyší, že šaty stály 990 korun, že 1000 korun ). Manžel, který mně neustále ponižuje, nemusí znamenat, že já ponižuji někoho jiného, ale že prostě ve svých očích ponižuji sebe. Že neznám svou pravou hodnotu a v nitru se považuji skutečně za bezcennou.