Jdi na obsah Jdi na menu
 


Láska - život duše

12. 5. 2009

Spravedlivost bez lásky činí tvrdým, výchova bez lásky činí rozporuplným, chytrost bez lásky činí vychytralým, laskavost bez lásky činí malicherným, znalost věcí bez lásky činí neústupným, moc bez lásky činí násilnickým, čest bez lásky činí pyšným...

motto: „Krásné na životě není jenom to, kde právě jsme, ale kterým směrem se ubíráme.“

 

Po svém zrození do tohoto světa

jsem se postupně začal učit jako každý z nás základním dovednostem. Učil jsem se jíst, sedět, chodit, mluvit a zacházet s věcmi ve svém okolí. Později jsem byl již schopen chápat i principy společenské komunikace a začal přijímat svůj podíl zodpovědnosti za své chování, začlenění se do společnosti a naučil jsem se plnit základní pracovní úkoly přímo úměrné k mému věku. S nástupem do školy se má oblast učení postupně rozšiřovala o více či méně potřebné informace ze všech nejrůznějších oblastí lidské činnosti. Mé učení a rozšiřování zkušeností pod dohledem rodičů, v mém případě ponejvíce matky, sourozenců, učitelů, vychovatelů, i přátel pokračuje až k prahu tzv. občanské dospělosti, představované dosažením 18 let věku.

V tomto okamžiku jsem měl být připraven pro samostatný život...byl jsem hozen do „jámy lvové“.

 

Nastoupil jsem na vojnu

 

vždyť prý vojna dělá s chlapců opravdové muže. Dneska už dávno vím, že společenství má „zažito“ nespočetně bludů, vzorců chování i pověr, kterými se velmi často necháme ovlivňovat...

Slíbil jsem si, že mého syna, kterému je v současnosti šestnáct měsíců, se budu snažit „připravit“ pro život lépe, podle mého oblíbeného hesla: „Otevři svou mysl, otevři své srdce a svůj život všemu, co čeká na to, až to objevíš.“

 

Otázka vlastní existence

Právě někdy v této době nástupu „službě vlasti“, jsem si začal uvědomovat a pokládat otázky vlastního smyslu existence člověka, a začala má cesta za poznáním, která ostatně pokračuje až do dnešních dnů...jak to, že mladá, nastupující generace nebyla vůbec seznámena s těmito základními otázkami a zákonitostmi vlastní existence? Za celá léta své výchovy jsem nedostal konkrétní cíle mého počínání, jaký je smysl mého života, kdo vlastně jsem...? Přesto jsem dostal do vínku mnoho a všem za to děkuji. Moje máma mě naučila za všech okolností zůstat pozitivní a nevzdávat se, pokud náhodou „zakopnu a rozbiju si na cestě koleno...“

Ano, ale i tak většinou jsem se dostal do styku s radami zaměřenými na společenskou úspěšnost, materiální zabezpečení, nebo zaručené typy na tzv. užívání života. Takto poučen jsem se „vrhl“ do víru života, očekával jsem úspěch, radost a potěšení, to vše jako zákonitou přirozenost mého života.

 

Realita však byla odlišná

postupně přinášela různá zklamání, neúspěchy i deziluze. Nebyl jsem často na takové situace připraven, mnohokrát jsem musel znovu vstávat z popela, jako bájný pták fénix, pokud dorazily negativní myšlenky, tak jsem je obratem nahrazoval myšlenkami pokroku a růstu. Ale vše jsem se musel učit sám, tenkrát jsem to ani nechápal. Snad jsem následoval svoji vůli, ale cíl a smysl určitě ne...

 

Až postupem času jsem došel poznání

že všechny uvedené jevy, které se mi děly v mém životě, jsou pouze upozorněním na neznalost či nerespektování životních zákonů. Stále se učím, ani zdaleka nevím mnoho, ale chci se dále zamýšlet nad některými z principů, které se snažím svým životem uvádět do praxe a které tak můj život ovlivňují. Pomáhají mi v různých situacích a pokud někdy pochybím, snažím se ze svých chyb poučit. A tak vás zvu na cestu, která je nádherná, napínavá a snad směřuje k věčnosti...

 

Přírodní zákony

Žijeme ve hmotném světě, který je řízen přírodními zákony. Pokud se snažíme tyto zákony co nejlépe poznat, pochopit a respektovat, tím lepší a moudřejší může být náš život v tomto světě.

 

Hmotná oblast není jedinou

v níž jako lidské bytosti působíme. Jenže mnoho lidí žije povrchním způsobem života orientovaným jen na hmotné záležitosti a že existuje i oblast duševní a duchovní je pro ně neznámá, anebo jí popírají a ani necítí potřeby je jakkoliv poznávat. Tyto jemnější oblasti pro ně nejsou důležité a jsou pro ně jen jakýmsi mýtem bez praktického významu. Znám mnoho takových lidí, i mezi nejbližšími. Ale přesto je miluji. Jen se někdy snažím nenásilně ten závoj lehce poodhalit, ale zároveň respektuji jejich svobodnou vůli.

 

Postupem času se mi otevírají oči

 

má duše dozrála k poznání, že mi žití v úrovni materiální i smyslové nepřináší skutečné naplnění. Studuji a zajímám se o skryté zákony řídící život a snažím se hledat pochopení významu vlastní existence. Je to škola života, která mi postupně díky vlastním zkušenostem poskytuje možnost získávat představu o určitých jasných principech, působících v mém životě, v tomto světě. Je to proces, kterému podléháme všichni, celé lidstvo, ať si tuto skutečnost uvědomujeme, anebo ne. Jsou to určité životní zákony, které prokazatelně existují, které bychom měli poznat, snažit se je pochopit a respektovat. Toto je cesta, po které, když půjdeme, tak se můžeme přiblížit k poznání smyslu vlastní existence, k pochopení života jako takového a snažit se vyhnout i zbytečnému utrpení, které nerespektování těchto životních zákonitostí logicky přivodí...

 

Naprosto hořím, když píši tyto řádky

Zamýšlím se nad těmito zákony života, vím, že nejdou obejít, přeskočit, anebo se jim jakkoliv vyhnout, když „se zrovna někdo nedívá“. Nepřenesu svoji zodpovědnost za jejich porušení na někoho jiného. Jak se často dočítám: „neznalost neomlouvá a tyto zákonitosti dostihnou člověka vždy stejně jako jeho vlastní stín.“ Je důležité tyto zákony přijímat svým nitrem, musí být „cítěny“ jako součást osobnosti. Nejsou to zákony totalitní, kdo to tak cítí, tak je přijímá jen formálně, jako teorii ve škole. Nic pro něj neznamenají a v životě tohoto člověka pro něj nebudou mít velký praktický přínos. Právě jen a jen pravda, cítěná ve svém nitru se stává pro člověka tou morální silou, umožňující jejich realizaci v každodenním životě.

 

Řeka myšlenek

Vím, že v těchto pár řádcích jsem schopen se zamyslet jen okrajově nad oblastmi, principy života, každá tato jednotlivá oblast se dá rozvést stále dál a dál, a studovat jako samostatný obor...ale přesto to zkusím. Zkusím napsat co cítím, čemu věřím, k čemu jsem si došel po cestě poznání při četbách knížek, rozhovorech i meditacích...Budu používat mě dostupnou literaturu a k tomu připojovat i své myšlenky, které nemusíte, pokud nechcete přijímat. Vždyť jsou to přece jen mé názory, které Vám nenutím, ale chci se s Vámi o ně podělit...

 

Jednota - vnější i vnitřní

Stále se učím, je to dlouhotrvající proces, ale cítím, že jsem na té správné cestě. Princip jednoty je jakoby skoro každému jasný, ale jen málokdo se i tímto principem řídí. Ve vnějším smyslu znamená, že vše živé a existující tvoří jednotu, neboť vše vyšlo z jediného Zdroje a vše stále nese v sobě tento Jeho živoucí princip. Naše lidské fyzické tělo, které je jakoby izolované do určité míry od okolního prostředí, a naše osobnost (ego), která se rovněž cítí izolovanou jednotkou, společně vytváří dojem o člověku jako samostatné a oddělené bytosti. Chytněme se za srdce, je to tak. V dnešním světě to tak cítíme. Je to egoismus. A čím je egoismus, oddělení člověka horší a silnější, tím je „zeď“ vyšší. Plodí nenávist a agresivitu. Stačí si pustit zprávy ze světa, či otevřít noviny...Je-li lidské vědomí spoutáno, nakaženo touto představou, slouží výhradně, převážně pouze osobním cílům a osobnímu uspokojování. Ostatní cizí lidé jsou vnímáni často jako prostředky k realizaci vlastních egoistických tužeb a cílů, anebo třeba představují překážky k jejich dosažení. Takto si počíná převážná část lidstva a podle toho to tak dopadá. Zloba, nevraživost, chaos...Snažím se být ryze pozitivní osobností, takže převážně špatné zprávy nesleduji, vnímám je, ale pouštím je oknem hned ven. Nahrazuji tyto věci láskou, miluju život a posílám lásku celému vesmíru.

 

Život jako součást univerzálního celku

Chápeme-li svůj život naopak jako součást univerzálního celku, v němž představujeme jednotlivou buňku, musíme dojít k závěru, že nejen náš život vlastní, ale i všechny ostatní životy jsou neméně důležité. Jakákoliv zášť či agresivita vůči ostatním, představují logicky neharmonii v soukolí celku, jehož jsme nedílnou součástí. Pochopení a především hluboké procítění jednoty všeho živého představují doslova zázračný elixír pro oblast mezilidských vztahů, přístup člověka k přírodě i celému vesmíru. Je nádherné si tyto pocity „prožívat“, kdy hluboce prociťujeme tuto sounáležitost s celkem, jednotu. Jednotu se vším živým.

 

Vnitřní vesmír

Ale to není vše. Co tzv. náš vnitřní vesmír? Co naše nespokojenost. Každý tento pocit někdy zažil. Co naše roztříštěnost, protichůdnost názorů apod. Musíme si zamést pavučiny ve svém nitru. Snažit se o to. Pročistit si svůj vnitřní prostor, poznat pravou podstatu své bytosti a respektovat vnitřní duchovní řád. Lidská bytost se skládá z několika spolu propojených složek. Složka nejvyšší-duchovní Já, by v této společnosti mělo zaujímat vůdčí pozici a zajišťovat tak jednotlivé působení složek nižších. Jenže jak to často dopadá? Naopak některá z nižších složek se stává dominantní, může jít např. o tělesné požitky, osobnost jako celek není respektována, je takto narušena a o jednotném působení se nedá vůbec mluvit. Nejběžnější případ dnešního světa je ego. Situace v níž ego zaujímá vůdčí postavení, rozhodujícím způsobem ovlivňuje charakter života. Ani tady se nezajistí jednota, a samo ego působí často v protichůdných tendencích. Máme se stále co učit a vědomě se snažit hlídat si své myšlenky, kontrolovat si svoji osobnost, své chování. K nastolení vnitřní integrace je proto třeba pročištění vnitřního prostoru, poznání pravé podstaty naší bytosti a respektování vnitřního duchovního řádu.

 

Spojujícím prvkem mezi vnitřním a vnějším světem

je řetězec myšlenka-slovo-čin. A právě v této trojici se u dnešního člověka velmi často projevuje nejednotnost. Ať již jsou příčiny jakékoli, jedná se vždy o porušení zákona jednoty. Následky pocítíme dříve či později sami na sobě.

 

Princip vyrovnání

Princip vyrovnání existuje jako nutnost reagující na porušování uvedeného principu jednoty. Je to potřebné zajištění rovnováhy v případech, kdy my lidé, díky své nevědomosti narušujeme celkovou harmonii Univerza. Stále se nám v životě vrací situace s kterými si musíme poradit lépe než v předešlém případě. Vše se nám vrací jako bumerang, to je ta potřebná rovnováha, abychom byli schopní se poučit a dále se již držet v jednotě s Universem. Je to naše nevědomost. My působíme nějakou akci a musíme počítat i s vyvoláním určité reakce. Mnohokrát jsem ve svém životě již zakusil tento princip vyrovnání. Bylo to někdy velmi bolestné. Ale s odstupem času mohu od srdce říct: bylo to naprosto očisťující, ale v té době jsem to netušil. Princip vyrovnání působí jako očistný prvek, ve výsledku naprosto osvobozující pro naši duši. Tak to cítím.

 

Princip dávání a přijímání

Princip dávání a přijímání z hlediska zachování rovnováhy úzce souvisí s uvedeným principem vyrovnání. Ve všech duchovně-kosmických sférách i přírodních říších pod současnou úrovní člověka existuje vyváženost mezi dáváním a přijímáním tak přirozeně, jako existuje mezi nádechem a výdechem. Od Nejvyššího zdroje, Stvořitele je životní síla dávána a přijímána postupně nižšími sférami a tímto způsobem je zajišťován život na všech úrovních Univerza.

 

A co na to člověk, my?

Pouze člověk se na základě svého egoismu domnívá, že je lépe brát než dávat. Tímto postojem ale vkládáme do přirozeného řetězce dávání a přijímání blok, znemožňující zcela přirozené proudění energií a hodnot. Přitom si neuvědomujeme, že sobecké hromadění nepřináší pocit štěstí tak, jak nám to našeptává naše ego. Žádné nepřirozené hromadění jakýchkoliv statků nečiní duši šťastnou. Pocit štěstí je totiž závislý na harmonii, k níž se duše může mimo jiné přibližovat také svým zaujetím přirozeného postavení v univerzálním řetězci dávání a přijímání. Jako dokladem a příkladem této skutečnosti může sloužit život celé přírody, jenž zrcadlí uvedený princip naprosto zřetelně.

 

Řetězec přijímání a dávání se může vytvářet také v negativním smyslu

Člověk v tomto případě přijímá od druhých určité negativní projevy a vrací je či „posílá dál“ se stejnou nebo i zvýšenou intenzitou.Tak se vytváří zjevné i neviditelné negativní vazby, které přinesou ve vhodné době svoje trpké ovoce. Toho je nutné se vyvarovat, hlídat se v přítomném čase. Tvz. zákon odplaty, zub za zub má být nahrazen láskou k bližním, tedy odpuštěním.

 

Schopnost odpouštět

Pozor! Schopnost odpouštět v přítomném čase neznamená naivní neschopnost sebeobrany. Případné kroky, které musíme učinit v tomto směru však nemají být motivovány zlobou a nenávistí. Počínání druhých, snažím se o to, bych měl být schopen hodnotit z hlediska jejich celkové vyspělosti, či „nevyspělosti“ a ne ze zorného útoku na moji, naší osobu. Mám to odzkoušené, i když si někdy má manželka klepe na čelo. Nechápe, jak mohu zůstat klidným...Stále se snažím pozorovat situace i tzv. druhým pohledem. Respektuji, odpouštím a již se to stává součástí mého života. Největší užitek z toho pociťuji já sám...a přeji všem, aby to tak také zažívali.

 

Princip proměny

Proměna...Ze všeho, co existuje, představuje jedinou neproměnnou veličinu pouze Absolutno. Vše ostatní podléhá změnám, které jsou charakteristickým rysem pro evoluci a život vůbec. Často se dopouštíme těch chyb, že se snažíme zafixovat stávající stav i v případech, kdy je změna žádoucí a představuje další vývojový stupínek. Lpění na starých názorech, zvycích a životních stereotypech vytváří sice pocit jistoty a bezpečí. Je třeba, abychom ale dokázali rozlišit, které z tradičních hodnot jsou pro duši skutečně prospěšné a které naopak brzdí její růst. Otevřenost ke změnám uchovává duši mladou a schopnou přijímat nové impulzy.

 

Princip proměny mne osvobozuje

Dřív, dokud jsem si vše neuvědomoval, častokrát na mě číhal strach a stres. Ten pocit, lpění, aniž jsem si to uvědomoval, byl pěkně bolestný. Ale pokud si uvědomíme skutečnost, že život je hrou proměn, že tato hra není náhodná, ale má svoji hlubší logiku v souladu s evolučním plánem, že nic z toho, co jsme si oblíbili v tomto světě, si nemůžeme podržet na věky, že nakonec vše, co se zrodilo, musí zemřít, získáme jistou psychickou otužilost, která nám umožňuje lépe snášet proměny našeho života i pochopit jejich často skrytý význam. Mnohdy je to právě pouze naše představa, která vyvolává pocit utrpení právě proto, že se nedokážeme zbavit připoutanosti. V podstatě to znamená, že vše, co si v životě přisvojuji a nechci opustit přestavuje určité bloky. V momentě, kdy na ně „narazí“ evoluční vlna, která by bez jejich přítomnosti hladce postoupila dál a pomohla nám posunout se opět o kousek vpřed, se stávají tyto bloky traumatickými body, které jsou již velkými problémy. Ale je důležité si stále uvědomovat podle známých slov: „nazí jsme přišli na svět ...“, a vše, co potřebujeme pro zdejší život, je nám postupně propůjčováno na dobu prospěšnou pro náš duševní růst. Jinými slovy řečeno, musíme vše také jednou vrátit. To, co si uchováme, jsou naše zkušenosti, schopnosti, poučení a poznání, která jsme získali ve styku s věcmi a osobami tohoto světa. Toto si duše odnáší i na cestu na onen svět. Pokud jsou možnosti jedné etapy využity a vyčerpány, dochází k výrazné změně, označované jako smrt. I tu však musíme chápat jako proměnu k novému životu.

 

Zákon podobnosti

Podobnost...Zákon podobnosti, či jinak, tak jak přemýšlíš, takový Jsi...Odráží se zde skutečnost, že prvky či ideje, jimž věnujeme opakovaně pozornost, formují náš život. Jsou to vlivy určující kvalitu našeho života.

Již dávno jsem si uvědomil, že myšlenky představují nejvýraznější sílu formující můj život. I když se to třeba někomu s povrchním pohledem nemusí jevit jako pravděpodobné, stává se náš život dříve či později podobným převažujícímu charakteru našich myšlenek. Ve sféře mentální se podobnost projevuje také tak, že myšlenky a emoce určité kvality přitahují mentální energie stejného či podobného charakteru. Výsledkem je umocnění, posílení stavu, v němž jsme se chovali jako magnet pro určitý druh energie.

 

Čistota mentálního prostředí

Z tohoto hlediska je důležité důsledně dbát o čistotu a kvalitu svého mentálního prostředí. Uvědomovat si své myšlenky. Uvědomit si, jakých myšlenek a emocí jsme nositeli a jaké impulzy z okolního prostředí přebíráme. Všechno to představuje „materiál“, jenž nás formuje k obrazu svému. Měli bychom mít naprosto jasno, jakému obrazu chceme být podobni, a tento postoj také ve svém životě realizovat. Takže rada na konec, kterou se snažím řídit i já: „Vaše myšlenky a pocity utváří váš život. A tak tomu bude vždy. Zaručeně! Pocity nám dávají poznat, jaké jsou naše myšlenky a tyto emoce jsou pro nás neuvěřitelným darem, protože nás informují, v jaké rovině pozitivní, či negativní jsou zrovna v současnosti naše myšlenky.“

 

Princip pravdivosti

Pravdivost...Otázka pravdivosti představuje princip, s nímž je náš život neustále konfrontován. Na jedné straně se snažíme pravdu poznávat, tzn. porozumět životu a světu, v němž žijeme. Na straně druhé představuje pravdivost kritérium, jímž je poměřováno naše vlastní myšlení i jednání. Lidé ke své škodě často tyto dva aspekty nespojují, nebo se dokonce domnívají, že je lze od sebe oddělovat.

 

Poznání pravdy

Vycházíme-li z prosté skutečnosti, že člověk je schopen porozumět tomu, co sám v sobě probudil, musíme pro svoji přirozenou touhu poznávat pravdu učinit jisté závěry. Například hudebník pro svoji práci musí nutně disponovat hudebním sluchem, malíř citem pro tvary a barvy, matematik schopností logického uvažování atd. Takže podobně platí, že chceme-li poznávat pravdu života, potřebujeme k tomu rozvinout vnitřní pravdivost. Bez tohoto předpokladu nám chybí „nástroj“, jímž bychom mohli pravdu vnímat v jakémkoliv životním projevu.

 

Naše Já - poznání

To, co ve svém životě potřebujeme poznat nejnaléhavěji, je naše já. Každá neupřímnost, přetvářka či maska, s nimiž lidé ve svém životě běžně „pracují“, však představuje vrstvu či stěnu, vzdalující nás od tohoto základního poznání. Je to mnohdy obtížné, ale nic není zadarmo, o tomhle pravidlu jsem se v životě již mnohokrát přesvědčil. Je těžké někdy poznávat sám sebe. Chceme-li tedy poznávat pravdu ve smyslu vnitřním i vnějším, musíme se snažit o vytvoření takového prostředí ve vlastním nitru, v němž se pravdě bude dařit...

 

Pokora

Pokora...V dnešní době nebývá považována za něco příliš žádoucího. Přesto pro hledače pravdy se jedná z duchovního hlediska o velice významný princip. Pro pochopení hlubšího významu pokory , je lepší si ujasnit, čím pokora není. Pokora rozhodně nemá být chápána jako snižování lidské důstojnosti, ponižování či podceňování. Pokora také ve vnějších projevech není sebemrskačství či plazení se v „prachu země“.

Pravá pokora je projevem vnitřní inteligence, osvětlující člověku jeho skutečné místo v tomto vesmíru.

 

Přírodní a kosmické souvislosti

Ukazuje nám, v jaké míře je náš život na zemi závislý na přírodních i kosmických souvislostech. Pokud pronikneme za smyslově-materiální oblast, tak se navíc odhaluje i spojitost lidské bytosti s duchovními sférami, představující pro ni zdroj života i všech tvůrčích schopností. Z tohoto pohledu není lidské ego schopno samo o sobě zajistit ani svoji holou existenci. To mu však často nebrání v rozpínavosti, nabubřelosti, pýše a ješitnosti. Všechny tyto a další podobné projevy jsou v podstatě projevem hluboké nevědomosti o základním uspořádání života a světa. Pokora je tedy vědomým přijetím svého místa v bezbřehých prostorech Univerza a zároveň i náš projev vděčnosti za to, že i s námi, jako s člověkem se počítá, a dokonce je mu nabídnuta i vědomá spoluúčast na věčném zázraku života.

 

Láska - život duše

Láska...Přes to, že má dnešní člověk k dispozici nepředstavitelné množství informací, stále se zdokonalující technické vynálezy i dostatek hmotných prostředků, není výsledkem toho všeho šťastnější život. Lidská duše totiž potřebuje ke štěstí něco víc, než hmotný blahobyt a technický pokrok. Tím nejpodstatnějším v lidském životě je láska. Její charakter však překračuje běžné meze partnerských, příbuzenských či přátelských vztahů. Z duchovního hlediska se jedná o nesmírně jemnou energii, pronikající z Božského zdroje do všech úrovní a oblastí univerza, kde je v menší či větší míře, vědomě nebo nevědomě přijímána. Dnešní člověk zná její působení především jako odezvu v úrovni emoční, ve skutečnosti je však její význam mnohem větší, neboť se jedná o tvůrčí energii, která ve své podstatě představuje samotnou energii života. Vše ve vesmíru následuje určité vzory a principy, což můžeme označovat jako Cestu. Cestu o kterou jsem se s Vámi chtěl výše popsanými řádky podělit.

Snažte se po této Cestě jít a nezabloudit...

Největší silou na světě je láska:

„Povinnost bez lásky činí mrzutým, zodpovědnost bez lásky činí bezohledným,
spravedlivost bez lásky činí tvrdým, pravda bez lásky činí kritickým,
výchova bez lásky činí rozporuplným, chytrost bez lásky činí vychytralým,
laskavost bez lásky činí malicherným, znalost věcí bez lásky činí neústupným,
moc bez lásky činí násilnickým, čest bez lásky činí pyšným,
vlastnictví bez lásky činí lakotným,
víra v cokoli bez lásky činí fanatickým.

K čemu a proč žít, nemáš-li milovat!“

 

Vše o esoterice a duchovním životě a spousty zajímavých a poučných témat
www.skola-esoteriky.cz
Zdroj: http://www.panna.cz
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA