Archív Andělů bez hranic

Cesta srdce

  Slovo odvaha (ang. courage) je velmi zajímavé. Pochází z latinského kořene cor, což znamená "srdce". Takže být odvážný znamená žít srdcem. A pouze slaboši žiji hlavou.

  Cesta srdce je cestou odvahy. Znamená žít v nejistotě, znamená žít v lásce a důvěřovat. Znamená pohybovat se v neznámu. Znamená opustit minulost a umožnit budoucnosti, aby nastala. 

Najděte svou původní tvář

   Buďte prostě tím, čím jste, a vůbec se nestarejte o svět. Pak pocítíte obrovskou úlevu a hluboký klid ve svém srdci. Lidé, kteří se věnují zenu, tomu říkají vaše "původní tvář" - uvolněná, bez napětí, bez namyšlenosti, bez pokrytectví, bez tak zvaných pravidel správného chování.

  A nezapomeňte, že původní tvář je sice hezkým básnickým výrazem, ale neznamená, že budete mít jinou tvář. ta stejná tvář ztratí veškeré napětí, ta stejná tvář bude uvolněná, tatáž tvář nebude odsuzovat, tatáž tvář nebude pokládat druhé za méněcenné. Ta stejná tvář s těmito novým hodnotami bude vaší původní tváří.

    Existuje jedno staré přísloví: Nejeden hrdina je muž, který neměl odvahu být zbabělcem.

    Jestliže jste zbabělec - je to naprosto v pořádku. I zbabělci jsou potřební, odkudpak by se jinak vzali hrdinové? Jsou absolutně nevyhnutelní jako půda pro vznik hrdinů.

  Toto je mé zjištění: že cokoliv se vám přihodí, jste za to sami zodpovědní. Nikdo jiný vám to nedělá. Vy jste chtěli, aby k tomu došlo, proto k tomu došlo.

  Buďte prostě sami sebou, ať to znamená cokoliv.

  Problém je v tom, že až dosud vám ještě nikdo neřekl, abyste byli sami sebou. Každý do toho strká nos a říká, že byste měli být tím či oním - dokonce i v těch nejobyčejnějších záležitostech.

    Když jsem chodil do školy…, byl jsem ještě malý kluk, ale nesnášel jsem, když mi říkali, jaký mám být. Učitelé mě začali vydírat: „Když se budeš dobře chovat, může z tebe být génius.“

    Říkal jsem:“K čertu s géniem! Já chci být prostě sám sebou.“ Sedával jsem s nohama na stole a všechny učitele to uráželo. Říkávali:“Co je toto za způsoby?“

    Říkal jsem:“Stůl mi nic neříká. Je to mezi mnou a stolem, tak proč vás to tak štve? Nedávám si nohy na vaši hlavu! Jen se uklidněte tak jako já. Takto se mi totiž lépe chápou ty nesmysly, které se nás snažíte naučit.“

    Na jedné straně místnosti bylo krásné okno a za ním byly stromy a ptáci a kukačky. Většinou jsem se díval z okna a učitel ke mně přistupoval a ptal se: „Proč vůbec chodíš do školy?“

    Říkal jsem: „Protože u mě doma nemám takové krásné okno, přes které je vidět až do nebe. A poblíž mého domu nejsou žádní ptáci, žádné kukačky. Náš dům je ve městě, kolem jsou další domy, tak natěsno, že tam ptáci nelétají, kukačky si nemyslí, že tam bydlí lidé, kteří si zaslouží být požehnaní jejich zpěvem.

   Ať vás ani nenapadne myslet si, že sem chodím kvůli vám! Platím si školné, vy jste pouhý sluha a to byste si měl pamatovat. Jestli propadnu, nebudu si na vás stěžovat, když propadnu, nebude mi to líto. Ale pokud bych se měl celý rok tvářit, že vás poslouchám, zatímco ve skutečnosti poslouchám kukačky za oknem, byl by to počátek života plného pokrytectví. A já pokrytec být nechci.“

    Učitelé a profesoři chtěli, abyste všechno dělali podle nich. V naší škole jsme za mých časů, a možná je tomu tak i dnes, museli nosit čepice. Nemám nic proti čepicím, od dob, kdy jsem vyšel z univerzity, čepice nosím, ale nikdy jsem žádnou nenosil, dokud jsem neodešel ze školy. První učitel, který mnou byl znepokojen, řekl: "Narušuješ pořádek školy. Kde máš čepici?"

   Řekl jsem:"Ukažte mi školní řád. Je tam nějaká zmínka o tom, že všichni chlapci musejí mít čepice? Pokud ne, vnucujete nám něco, co je proti školnímu řádu."

  Odvedl mě k řediteli a já jsem řediteli řekl:"Jsem připraven, jenom mi ukažte, kde je napsáno, že čepice je povinná. Pokud je povinná, možná odejdu ze školy, ale nejdříve mi ukažte, kde je to napsané."

   Nebylo to nikde napsané a jsem řekl:"Můžete mi nějak jinak rozumně zdůvodnit, proč bych měl nosit čepici? Zvýší to mou inteligenci? Prodlouží mi to život? Zlepší se tím mé zdraví, má schopnost chápání?" řekl jsem:"Pokud vím, Bengál je jedinou oblastí Indie, kde se nenosí čepice, a je přitom nejinteligentnější částí kraje. Paňdžáb (= dnešní Pákistán - pozn.překl.) je pravý opak. Tam nosí lidé turbany - tak velké turbany, jako kdyby se jimi snažili udržet svou inteligenci. A je to nejméně inteligentní část kraje."

   Ředitel řekl:"Na tom, co říkáte, možná něco je, ale jde o pořádek ve škole. Pokud přestanete nosit čepici, i druzí je přestanou nosit."

   Řekl jsem:"Tak proč ten strach? Prostě s tím zvykem přestaňte."

  Nikdo vám nechce dovolit být sebou samým v tom, co je absolutně nepodstatné.

  V dětství jsem měl dlouhé vlasy. A chodíval jsem přes krám mého otce, protože náš dům a obchod byly připojené. Dům byl za obchodem a muselo se obchodem projít. Lidé se ptali: „Čí je to holčička?“ – Protože jsem měl tak dlouhé vlasy, ani je nenapadlo, že takové vlasy by mohl i chlapec.

    Můj otec se hrozně styděl a cítil se trapně, když říkal: „Je to kluk.“

    „Ale,“ říkali, „proč má tedy ty vlasy?“

    Jednoho dne – neměl to v povaze – se tak hrozně zastyděl a naštval, že přišel a vlasy mi vlastnoručně ostříhal. Přinesl si nůžky, kterými stříhal látky ve svém obchodě, a ostříhal mě. Nic jsem mu neřekl – překvapilo ho to. Řekl:“Nemáš k tomu co říct?“

   Řekl jsem:“Řeknu to po svém.“

   „Co tím myslíš?“

   Řekl jsem:“Uvidíš.“ A šel jsem k holiči, závislém na opiu, který měl krám zrovna před naším domem. Byl to jediný člověk, kterého jsem si vážil. Byla tam řada holičství, ale já jsem miloval toho starého chlapa. Byl to podivín, a měl mě rád, celé hodiny jsme si povídali.

   Přišel jsem za ním a řekl jsem:“Úplně mě ohol.“ V Indii si lidé úplně oholí hlavu, jenom když jim zemře otec. I tento narkoman se na chvíli vzpamatoval. Řekl:“Co se stálo? Umřel tvůj otec?“

   Řekl jsem:“O to se nestarej. Jenom udělej, co ti říkám, nic ti do toho není! Prostě mi úplně vyhol hlavu.“

   Holič tedy řekl: „Je to pravda. Nic mi do toho není. Jestli umřel, tak umřel.“

   Oholil mi hlavu a já jsem šel domů. Přešel jsem přes obchod. Otec i všichni zákazníci se na mně dívali. Řekli:“Co se stalo? Čí je to chlapec? Umřel mu otec.“

   Můj otec řekl:“Je to můj kluk a já jsem naživu! Ale věděl jsem, že něco provede. Dobře mi odpověděl.“

   Všude, kam jsem přišel, se lidé ptali:“Co se stalo? Vždyť byl úplně zdravý.“

    Říkal jsem:“Lidé umírají v každém věku. Děláte si starosti s ním, nestaráte se o moji vlasy.“

    To bylo poslední, co mi kdy můj otec udělal, protože věděl, že odpověď může být mnohem nebezpečnější! Řekl jsem mu: „Ty za to všechno můžeš. Za co jsi se styděl? Mohl jsi říct: Je to moje holka. Nevadilo by mi to. Ale neměl jsi se mnou zacházet takovým způsobem. Bylo to násilnické, barbarské. Aniž jsi mi něco řekl, prostě si mě začal stříhat.“

   Nikdo nikomu nedovoluje být prostě sám sebou. A vy jste se těmto myšlenkám naučili tak důkladně, že se domníváte, že jsou vaše vlastní. Jenom se uklidněte. Zapomeňte na tuto výchovu, odhoďte ji jako suché listí ze stromu. Je lepší být holým stromem bez listí než mít listy a květy z umělé hmoty, to je šeredné.

   Původní tvář znamená prostě to, že nejste ovládáni žádnou morálkou, náboženstvím, společností, rodiči, učiteli, kněžími, nejste ovládáni nikým. Jenom žijte svůj život podle toho, co vám říká váš vnitřní smysl - máte vnímavost - a budete mít originální tvář.

Výňatek z knihy Odvaha autor Osho

Zdroj: www.bofi.cz