Archív Andělů bez hranic

Mentální soudní síň je v nepřetržitém procesu. Během minuty dokáže vynést tolik rozsudků, že by i nejvyhlášenější soudci pukli závistí. Náš zrak a sluch sbírají corpus delicti na každém kroku a s verdiktem jsou hotovi během nanosekund. Avšak ne všechno je takové, jak se zdá.

Nevkusně nalíčená prostitutka se sukní začínající i končící těsně u pasu postává u krajnice, aby strhla pozornost svých potenciálních klientů. Všímáte si jejího počínání a myšlenková bouře se proměňuje v zuřící mentální orkán. „Bože můj, tohle je otřesné, jak se někdo může tak snížit a dělat takovou špínu pro peníze,“ říkáte si například. A mnoho kolemjdoucí vám pomyslně přitakává. Rovněž se cítí být pohoršeni. Co však všichni přehlížíte je fakt, že ona „lehká dívka“ tu právě ze zoufalé nouze vydělává desítky tisíc korun pro nákladný zákrok, který si náhle vyžádala zákeřná nemoc její milované maminky. Necítíte se teď trochu špatně za to, že jste ji původně odsoudili? Když opadne mlha plná zdání a odkryje holé důvody jednání, situace se rázem jeví jinak.

Ne všechno je skutečně takovým, jakým se to jeví na první pohled. Celý potetovaný rozběsněně běžící a zkřivenými ústy řvoucí  muž vypadá, jako by právě někomu chtěl vzít život. Potlačíte však úmysly své odsuzovačné mysli, zůstáváte klidní a pozorujete následné dění.  Ten jednoznačný kriminálník se ve mžiku stává hrdinou, když právě prudce sráží chodce, kterého by jinak smetl nepozorný řidič. Oba příklady jsou poněkud extrémní, ale věříme, že pointu odhalily. Všichni se umíme dívat, ale jen hrstka skutečně vidí.

Až příště spatříte dívku, která na obličeji nosí více náušnic a všemožného piercingu, než kolik by uneslo třicet průměrných slečen dohromady, nebo když do autobusu nastoupí mladá žena se třemi více než hlučnými dětmi, které jako svobodná matka očividně nezvládá, přibrzděte své myšlenky a spíše otevřete oči. Nesbírejte důkazy, proč někoho zavrhnout. Hledejte způsoby, jak je pochopit a cesty, jak s nimi soucítit. K tomu pomůže následující citát bohužel neznámého autora: „Každý dělá to nejlepší, co může, se zdroji, které má k dispozici!“ Když nad tím budeme opravdu do hloubky přemýšlet, je v této větě ukryto tajemství odpuštění. Volně přeloženo: „Kdybych byl do puntíku přesně na jeho/jejím místě, velmi pravděpodobně bych jednal také tak.“

Nyní se dostáváme k důvodu, proč je důležité přestat lidi soudit. Protože právě po tom všichni podvědomě prahneme. Hledáme pochopení. Útočiště. Soudců jsou plné domy i ulice. Jen někam vejdete, jejich kladívka zatloukají jeden rozsudek za druhým. Kvůli barvě vlasů, pleti, volbě obuvi, pro naše křivé zuby, známky ve škole… seznam je nekonečný a položky přibývají každým úderem srdce. Ještě s vámi neprohodili ani slovo a už si odpykáváte doživotí. Povrchně zrentgenovali naši slupku a zaručeně tím poznali, že jablko je uvnitř shnilé, aniž by se zakousli. „Jak hloupé,“ můžeme se pošklebovat, ale ruku na srdce, děláme to tu a tam všichni a každý z nás má v tomto směru jistě kam růst. Nebylo by snad příjemné procházet městem, kde by na nás ostatní hledali přednosti namísto úporné snahy nás v duchu srazit, aby se sami cítili lepší?

Dobrým startem takové změny by mohlo být pokusit se příště více pozorovat a méně myslet. Znáte takové ty obrázky, na které je třeba se chvíli správným způsobem dívat a najednou vyskočí trojrozměrný obrazec? To je výborná analogie. Snažte se dívat za ten zdánlivě „podivný“ a „nenormální“ obrázek a možná vystoupí něco, k čemu jste dosud byli slepí. Ochota prohlédnout proměnila ten nepěkný placatý obrázek plný rozpatlaných barev ve fascinující prostorový zážitek. Objevujte za obrázky lidí něco hlubšího, zprvu skrytého. Netrapte se tím, že ostatní neodpovídají vašim ideálům o tom, jaký by měl člověk „správně“ být. Nehodnoťte ani nesuďte. V hojnosti se vám to navrátí… Sami dostanete milost. A možná právě to je tolerance - dovolit někomu jinému nebýt mojí vlastní kopií a mít ho za to rád.