Jdi na obsah Jdi na menu
 


Od Straptoma

31. 8. 2009

Změnit minulost

Dva dny v kuse jsem nosil na zádech ztachyonizovaný silica disc. To se mi pak vždy rozšíří vědomí, vnímám zajímavé věci a zajímavé věci mi přichází do hlavy. V tomto stavu jsem se zeptal, jestli lze změnit minulost. Nejprve mi to přišlo jako nesmysl, protože minulost už se stala, ale přišel jsem na to, že je to možné. Ano, je možné změnit to podstatné z minulosti. A díky tomu lze změnit i přítomnost. A díky změněné přítomnosti bude jiná budoucnost.

Tohle se zdá jako tisíckrát omílaná minulost a nevím, jestli až si to po návratu ze stavu rozšířeného vědomí přečtu, tomu budu rozumět, ale teď to jasně vnímám a prožívám. Vy se můžete dostat ve vzpomínkách/meditaci/regresi do minulosti a tam změnit to, jak jste to prožívali. Můžete tím vytrhnout dokonce i kořeny toho, co následovalo potom a co jste kvůli svému negativnímu zážitku prožívali raněni minulým zážitkem. Taky zjistíte, že jste v průběhu svého následného jednání nejednali špatně - prostě to byl jen pokračující efekt toho minulého zážitku. -Něco se dotklo Vašeho bolavého místa a to zkrátka vyvolalo reakci.

Není možné změnit to, co se stalo, ale jak jste to prožívali. Až odbouráte minulou (negativní) zkušenost, tak Vaše přítomnost, a tudíž i budoucnost, dostane novou "lepší" kvalitu. Možná se skutečně zkuste vrátit, najít to místo a prožít ho znovu - tak jak byste to s dnešními zkušenostmi chtěli prožít. Výhodou je, že při návratu zpět máte neomezené možnosti - omezeni jste jen Vaší myslí. Takže odteď si můžete minulost prožít jakkoli jinak - třeba s objetím od andělů.

Jak chcete prožít minulost? Zajímavá otázka, která by mimo stránky Cesty duší vyzněla na zavření na psychiatrii. :-) Jak budete chtít prožít Vaši minulost? Co tam změníte, abyste se v přítomnosti "vyléčili"? Naplánujte si Vaše uzdravení. Sedněte si a prožijte znovu minulost, ale tentokrát jak to chce Vaše přítomné Já. Hodně štěstí...

Jak můžete poradit sami sobě ?

Mnozí lidé dokáží častokrát dobře poradit svým přátelům, ale když přijde řada na jejich vlastní záležitosti, nedokáží si sami poradit. A přitom kdyby jejich kamarád řešil stejnou věc, bez problémů by mu poradili. Jde o to, že se lidé nedokáží na sebe v tomto ohledu objektivně (nezainteresovaně) podívat a také v tom, že se lidé "nebaví sami se sebou". Mnohdy totiž znají více své přátele než sami sebe! Klíčem je, aby byl člověk sám sobě svým nejlepším kamarádem a jako takovému (-tedy sobě) dokázal pomoci.

V tomto mi nejlépe pomáhá vzít si poznámkový blok (používám Windowsovský notepad) a napsat první otázku a první odpověď, která Vás k tomu napadne. Nejde o schizofrenii a není ani tak důležité, ze kterého zdroje tyto informace jdou (jestli z podvědomí, intuice, od jiné bytosti...), ale co vám mají říci. Když jsem tuto metodu poprvé vyzkoušel, sám jsem se divil, kolik odpovědí jsem na své problémy dostal. Navíc mě to naučilo větší otevřenosti k sobě a tedy i k ostatním. Pokud si totiž při tomto chatování se sebou samým budete lhát, poznáte to, a proto se naučíte být k sobě upřímní. I kdyby se vám odpovědi někdy zdály být nesmyslné, zkuste přijít na to, proč jste je napsali. Staňte se svým nejlepším kamarádem, naučte se se sebou komunikovat a sami si tak poradit. I toto je jednou z metod, jak lépe poznat sebe.

Jak se nekritizovat ?

Při sebepozorování a poznávání sebe dochází k sebekritice. Většina lidí však zaměňuje sebekritiku, která je formou nedostatku lásky k sobě samému, za sebereflexi (-sebeuvědomění). Někteří se dokonce domnívají že sebekritika (ve smyslu "psychického sebemrskačství") je jedinou cestou a motivací pro sebezlepšení. Jak ale taková sebekritika vzniká?

Jednou z příčin tohoto nedostatku lásky k sobě samému je vnímání sebe skrze názory ostatních. Mnohdy jste kritizováni lidmi, kteří se pohybují okolo vás, ale není zde dostatek "chválících" lidí, kteří by tuto rovnováhu plně dorovnávali ve prospěch vaší sebelásky, protože sami si ji zatím v sobě nedokážete najít.

Sebekritika je způsobena tím, že své vlastní chování považujeme za špatné, a to ať již z hlediska morálky společnosti či vlastní víry. Společnost je odedávna nastavena na dualitě dobra a zla ; dobrého chování a špatného chování. Kdy se ale v přítomnosti můžete zachovat opravdu "špatně"? Odpověď zní, možná zatím překvapivě, "Nikdy". Pokaždé, když se v přítomnosti rozhodnete pro nějakou z nabízených variant (a to i pokud se rozhodnete proti vlastnímu přesvědčení), uděláte to dle toho, kým v přítomnosti jste (dle vašeho přítomného "já"). Ano, v budoucnu (tedy v budoucí přítomnosti) se minulé rozhodnutí může jevit jako nesprávné. Ale váš nový názor, že vaše minulé rozhodnutí bylo nesprávné, vychází z hodnot, kterým věříte v nové přítomnosti. A také nikdo netvrdí, že ani toto nebudete třeba v další budoucnosti považovat za "špatné" (i když ta budoucnost může trvat třeba jen několik sekund/minut). Proto každé vaše přítomné rozhodnutí vychází z toho, kým jste v přítomnosti -jaké jsou podmínky, jak se cítíte. A jestliže vychází vaše rozhodnutí vždy dle toho, kým jste, v přítomnosti není nikdy "špatné".

Proč se tedy kritizovat za rozhodnutí, které jste svobodně učinili v přítomnosti jako nejlepší možné v dané situaci? Vystihuje to plně staré rčení "Po bitvě je každý generál", které platí i ve vnitřní psychice člověka. Pokud chcete na sobě něco změnit, přestaňte se kritizovat, protože sebekritika popírá to, kým jste v minulosti byli. Sebekritika vám zabraňuje přijmout sebe jako celek se vším, co jste kdy udělali v minulosti. Sebekritika, tak jak je užívána lidmi, jen snižuje sebelásku. Trestání sebe samotného kritikou je jen podvod, aby se člověk cítil na chvíli lépe. Není tedy tím správným hnacím motorem pro sebezdokonalení. Sebekritika v pravém slova smyslu znamená přijmout sebe takového, kým jste. Sebereflexe je pak uvědomováním si toho, kým jste.

Jak se tedy nekritizovat? Začněte se pozorovat a uvědomte si chování, které byste na sobě rádi změnili. Nenazývejte je nikdy "špatným chováním" - neodsuzujte se za to, kým jste. Jste tím, kým jste, protože vás tak vychovali rodiče či např. vyškolila společnost. Ale nikdy se nevymlouvejte na vnější faktory a neříkejte "Jsem holt takový/taková (a nedá se to změnit)", protože tím blokujete svou snahu být pro sebe šťastnějším "já". Pozorujte, jak se chováte a jak byste chtěli místo současného chování příště jednat. Budete-li se pozorovat, v příští situaci, kdy budete cítit, že jste se dostali do situace, v níž obvykle používáte "staré chování", vyberte si své "nové já" a zachovejte se dle toho, jak se chcete zachovat (-co vám přinese větší sebeuspokojení). Nic ale nikdy nepotlačujte, protože cokoli potlačíte, objeví se vám někde jinde. Oprošťujte se tímto způsobem od vašeho "starého já" ; odložte jej jako jste odložili staré hračky. - Ty jste odložili ne proto, že by byly špatné, ale prostě proto, že je tu něco nového ; něco, co více odpovídá tomu, kým chcete být (-co odpovídá vaší představě o sobě samém). Nebo je to jako software počítače, který dosud fungoval, ale vy si tam dáte "novější verzi". A pokud se někdy zachováte opět dle vašeho starého chování, nekritizujte se za ně. Pozorování sebe se vám brzy stane tak přirozeným jevem jako je dýchání .

Tímto oprošťováním se od starého a přijímání nového se "upgradujete" a stáváte se pomocí vědomějšího života bez sebekritiky nejkrásnější představou o sobě samém - stáváte se kým vy sami chcete být, protože vy jste ti, kteří si nastavují hodnoty morálky a co je dobré a co špatné.

Nepřijetí vlastního těla

"Mám přílišnou nadváhu a potřebuji nutně zhubnout, mám malá/velká prsa, mám špatný zrak, křivé nohy, křivé zuby, velký nos"... Pro kritiku vlastního těla platí totéž jako pro sebekritiku obecně. Tedy - pokud si myslíte, že je stav vašeho těla "špatný", klesá vám sebeláska a je to pro vás sebekritika destruktivní. Pokud lze změnit tyto "nedostatky vlastního těla", přestaňte je v prvé řadě považovat a nazývat za nedostatky a neviňte přírodu nebo sebe, ale přijměte, že v tento daný okamžik vypadáte jak vypadáte (-jak toto přijmout viz kapitola výše). Jestliže totiž už nebudete vlastní tělo považovat za "špatné" a přijmete je, bude se vám daleko snadněji měnit váš vzhled k obrazu svému. Zde opět platí to, co bylo napsáno v předešlé kapitole - tedy že se nesnažíte být hezčími, protože teď jste ošklivými, ale že se snažíte být takoví, jak to více odpovídá tomu, kým chcete být.

Máte-li trvalé a nezvratné onemocnění nebo postižení, také to není nic "špatného", za co byste se měli kritizovat nebo litovat. Je to jen jiné. Je to jen jiný způsob života. Ano, máte některá omezení, která ostatní nemají. Ale i řada "zdravých" lidí má svá omezení, "postižení" a své "berličky", která jsou třeba skrytá v jejich psychice. To, že tedy např. vy nemůžete chodit a jiní mohou, neznamená, že ti, kteří chodí, jsou v životě automaticky šťastnějšími. Přijměte tedy to, kým jste a naučte se žít co nejšťastněji a nejspokojeněji v tom, co máte. Nemůžete-li se uzdravit, nespekulujte, jaké by to bylo, kdybyste byli zdraví, ale milujte to, co krásného vám život nabízí ve stavu, ve kterém jste tady a teď.

Strach být sám se sebou

Lidé dělají mnoho nejroztodivnějších věcí jenom proto, aby nemuseli být sami se sebou. Bavím-li se o strachu ze samoty, neznamená to pouze strach, který nás váže v partnerském či kamarádském vztahu, ale může se projevovat i ve workoholismu, přebíhání od jednoho partnera k dalšímu nebo od jedné životní akce do druhé (-hospody, kina), "úlet" na zálibě/závislosti apod. Strach z toho být sám se sebou je navázaný na nejrůznější vnější podněty - vnější energie; na něco, co není Já a na čem se můžete stát závislým. Souvisí to i touhou po jistotě - vnější podněty jsou relativně stabilní a vy víte, kam to všechno asi tak povede. Zatímco nahlížet do vlastního Já nebývá jednoduché a stabilní -není v tom jistota. A to hlavně proto, že není zapotřebí jít v sebepoznání ani moc hluboko a být nějaký hypermystik na to, aby v sobě člověk objevil svou třináctou komnatu -nezpracované energie neboli nepřijetí někoho nebo něčeho neboli nepřijetí sebe samého.

V určité životní fázi (zvláště, když si nevíte v životě rady) je nepochybně dobré (ačkoli ne vždy jednoduché) se do samoty ponořit. Pokud se stanete osamocenými, budou se vás snažit podněty/pocity/energie, kterými jste žili, dohnat. Budou se hlásit o slovo a mysl se v nich bude snažit ukotvit, ale ve skutečnosti však budou pouhou iluzí vaší mysli. Nebudete tak zakořeněni ve svém středu a budete se snažit zakotvit se v nich - najít nějaký pevný bod. Ale bude to stejné, jako kdybyste se snažili vydrápat se ze dna propasti po jejím okraji, jehož hlína by se neustále drolila. A přesně takhle to bude - žádná pevná půda pod nohama. Jen vy zamotaní ve své mysli a vzpomínkách. Pokud tu vnější podněty nebudou, časem zjistíte, že opravdu není čeho se chytit. Jedinou možností je chytit se svého Já, protože to je v takové situaci je jedinou skutečnou neoddiskutovatelnou jistotou. Toto zjištění a prožitek pro ty, kteří se sebou samými nikdy nebyli a dlouhodobě žili mimo svůj střed ve vnějších podnětech, může být dokonce až děsivé. Někdo se toho zalekne a raději začne rychle hledat nový vnější podnět (alespoň ve své mysli). Ten pochopitelně ale nic neřeší. A tak je zapotřebí zjistit "Kdo je to vlastně to mé Já? Kdo jsem? Co chci?" a "zakořenit se" - najít svůj střed. A až ho člověk najde, tak se o něj opřít, z něho vycházet a ze svého středu pak činit věci kolem nás, ze svého vlastního středu se rozhodovat, ze svého vlastního středu se dívat na vnější podněty a říkat si, jaký mají k tomuto mému Já doopravdy vztah. A nyní strhující finále této úvahy, část první :-) : Vy jste sami. Prvotně vždycky. Proto je třeba nejprve najít sebe a svůj střed a z něj vycházet. A nedělat to obráceně neboli žít ve vnějších podnětech a z nich pak hledat svůj střed. Nezakořenění/Nevycentrovaní budete vytvářet chaos, protože nebudete žít "v sobě a se sebou", ale budete žít ve vnějších podnětech nebo alespoň myšlenkách na ně, které mohou být velice rozmanité.

Příklad: Partner se s vámi rozešel a stanovil, že spolu nebudete komunikovat pár měsíců. Najednou jste sami. Celé měsíce/roky jste na něj byli navázáni a teď tu najednou není. Do hlavy vám začnou chodit nejrůznější myšlenky snažící se naplnit prázdnotu, která vznikla a které vytvářejí iluzi, že tu partner stále je. Budete si třeba říkat jaké by to bylo, kdyby se vrátil, co by bývalo mohlo být, jaké to bude až se vrátí, jaké to bude až spolu zase budete komunikovat, co byste s ním asi tak dělali. Lpění - obranný mechanismus strachu ze samoty. Budete se tak snažit najít záchytný bod - byla tu jistota, byl tu partner - ale ono to tu už není. Ti, kteří mají možnost, zkusí najít jiný vnější podnět (jiného partnera, kamarády, práci) a ano, skutečně to pomůže, ale... (a nyní strhující závěr, část druhá :-) ):
Před sebou samými se neschováte a vlastní Já si vás VŽDYCKY dříve nebo později najde! Kdo si myslí, že přeběhnutí z jednoho vnějšího podnětu na jiný (a může to být z jednoho partnera na jiného nebo z partnera na hospodu nebo workoholismus, nebo z workoholismu na pouhé "meditace do blaženosti") mu pomůže k trvalému štěstí, ten je na velkém omylu. Tím se něco zdánlivě změní, ale dokud se nezměníte vy, zůstanete ve skutečnosti na místě, akorát zaháčkovaní v jiném podnětu. Zkuste najít proto svůj střed, abyste mohli ovldádat vaše Já a efektivně tvořit. A nebojte se jít přitom do samoty, která dokáže být v nalézání sebe dobrým pomocníkem.

 Zdroj: www.cestydusi.cz

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Přečetla jsem si jen ten začátek

caja96,2. 9. 2009 16:18

A koukám že mě zase někdo předběhl :D,tak o tomhle chci napsat asi tak půl roku,nojo,tak to je jedno :D alespoň nemusim psát z knihovny :)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA