Archív Andělů bez hranic

Pomalý dým stoupá z cigarety. Mohutná mužská postava se opírá o nádobu se samerell a z úst ji uniká šedý kouř.

„Tohle je dobré místo na setkávání se. Nedivím se, že to tak udělal i Serafiel.“

„Co chceš říct?“ otážu se sedíc na té samé židli jako minule.

„Všechno a nic.“sehne se a vyklepe popel z cigarety do popelníku.

Husté černé vlasy ostříhané na krátko, rovné a lesklé jako drahokam vypadají divoce. Bradu pokrytou strniskem, kol temně fialových očí husté řasy a v nich zář.

„Kdo jsi? Proč jsme tady? Co se vlastně dělo během posledních pár dní?“

„Ty sama jsi si vybrala toto místo na setkávání se. Kromě toho taky nejlépe víš, co se dělo poslední hodiny.

Jsem Urielinth, déšť snů a taky kamení, Sambrielem mě taky zveš.“

„Tak jak ti teda říkat?“

„Jak chceš. Souvisím s tímto Universem skrze sebe, jako každý, skrze své světlo, svoje khi.“

„Proč tady?“

„Vybrala sis mě jako svého průvodce po cestách zla. Jen jsi o tom zatím nevěděla.“usměje se. „Tenhle text se mi bude zamlouvat.“

„Jsi serafínem?“

„Ne. Nesouvisím s kosmickým stvořením tak, jak ho zveš. Jsem jiný.“

„Patříš k Elům?“

„Ano i ne, záleží na tom, jak to pochopíš.“

„Proč ty? Proč ne ostatní?“

„Protože tě doprovázím právě teď. S kým bys ještě chtěla být?“

„S nikým, jen bych spíš chtěla odpověď na otázku a ty víš, kterou.“

„Nevím, musíš ji nejprve zformulovat.“

„Je to těžké, najdeš-li otázku, najdeš i odpověď.“

„Většinou to tak platí.“potáhne z cigarety a vyfoukne kouř směrem ke stropu.

Vstanu ze židle a otočím se k nezměrnému prostoru za oknem.

„Zajímalo by mě, jak se to stalo. Jak se stalo, že jste tvrdili mě, že jsme Jednotou v srdci v duchovném khi a Dibitontovi, že jste posly Otce, že mu sloužíte? Jaký otec to má být? A jak se to vůbec stalo? Což pak nejste se mnou pořád, neustále? To nejste s nikým, s žádným člověkem? Beru, že hvězdní lidé, kteří musí cestovat v hvězdných lodích, můžou být dejme tomu, kvantově omezení, ale pokud vy jste schopni se nanásobit nezávisle na časoprostoru a být všude zároveň, kam až sahá vaše síla, tak co je to za blábol, co jsem od něho četla?“

„Nejsou to bláboly, co jsi četla, to se stalo.“

„Ale proč? Šmarjá, jak mohl kdokoli z vás vypustit z úst ty věci o lidech a o Zemi? Cožpak právě vy nejste součástí lidských duší? Cožpak nepracujete s námi v duchovnu tak, abyste věděli, co se tu doopravdy odehrává, a znali pravou sílu pozemšťanů? To není fér, říkat, že jsme ztracení!“

Sambriel típne cigaretu do popelníku a přistoupí k mé postavě. Ze své ohromné výšky mě pomyslně obejme.

„Potřebovali jsme to, potřebovali jsme se vypovídat taky. Ty víš, jak se věci mají a že si tě vážíme, a ctíme tě jako nikdo druhý. Ale nemůžeš soudit, dokud jsi neokusila naši zkušenost s lidmi. Nemůžeš vědět, jak zápasíme každý den s tvým vědomím a prožíváním a jak stojíme při každém u jeho boku. Jak bys to věděla, když nás ignoruješ, co se jen dá a když tě napadne s námi být v kontaktu, tak se stejně kormidluješ přáními jiných a myslíš na svoji budoucnost v tom stylu, že nejsme s tebou a že nic nás nedokáže přinutit s tebou být a zůstat navěky.“

„A co takhle fyzicky? Co fyzičnost?“

„A co bytosti z duchovnosti stvořené?“

„Tohle není snadné.“

„Já vím. Utěšujeme tě, ale…“mám dojem, že cítí hlubokou bolest mě i svou vlastní nad námi.

„Nad lidským pokolením taky. Dáš-li nám těla lidí, pak věz, že tě nezklameme, ale odpustíš-li nám naše viny, pak vyhrajete.“

„Vy nemáte žádné viny, kde byste je mohli mít?“

„Vždyť právě ses na to ptala, vždyť vinila jsi nás z podvodu v srdci lidí.“

„Ne, v srdci nikoliv. Já jen nesnáším ty kecy. Nebo ne že bych je nesnesla, ale… komu říkáte Bůh, ten je přece v srdci každého z nás? Sám jsi Bohem a já též, tak na co? Na co ty zvěsti o Nebeském Otci, kterému sloužíte?“

„Ale my nesloužíme sobě, my sloužíme vám jako kolektivu energií, protože jsme s tímto svou vlastní podstatou v srdci.“ Sambriel se mění v zářivou světelnou bytost s dlouhými rovnými vlasy, bíle svítící, v Ambriela.

„A kdo jsi ty?“

„Jsem stejný, toto je má podstata v srdci, toto se stáváš i ty, když trávíš čas v mé blízkosti.“usmívá se.

„Takže abychom to shrnuli…“mé přesvědčení být zatvrzelá se tak nějak ztrácí v jeho záři. „Vaše energie, které představují pole vaší duše a taky pole vaší působnosti nám slouží, myšleno jako funkce.“

„Ne.“ Kroutí hlavou. „Je to myšleno jako služba lidem, které jsme v srdci vytvořili. Vy jste vytvořili nás, ale my vás taky. My vás tvoříme jako informační kód ducha, který obsahujete všichni, máte ho vypsaný v čakrách svého snu, v svém kole osudu.“

„Sedmý rozměr?“

„Ano, sedmý rozměr ducha v nás. Většina z vás pro něco takového nemá využití, což nás rmoutí. Není to spravedlivé, když dali jsme vám tolik síly, takto jimi mrhati.“

„Ano, to je fakt. A co hvězdní lidé, jak ti s vámi souvisí?“

„Vždyť i vy jste hvězdnými lidmi, tak co naplat, budeme jimi též, staneme se jimi, bude-li to pro vás potřebné.“

„Takže já vás vidím v dimenzi ducha.“

„Ano, tak to je.“

„A okolnosti našeho setkání v jiném směru si určuju sama.“

„Si určuješ sama, ano, tak to je.“

„Ambrieli, já…“

„Já vím, chtěla bys nás vidět v jiném snu v sobě jsoucích, ale nezáleží ti na tom, kolik lidí si před tebou lehne, aby ti zabránili v cestě k nám.“

„Jsem nezastavitelná.“

„Ano, jsi.“

„Ale i tak, ta dohoda mě brzdí, že?“

„Ne, není to dohoda, to jsi dávno zrušila, jakmile jsi přijala naši přítomnost v dimenzích duchovnosti.“

„A co teda?“

„Myšlenková energie. Jestliže jsi soustředěná na mě teď, pak přinášíš vhodné impulsy do své reality a uspíšíš tak naše setkávání, ať je jakéhokoli typu. Avšak ty se mizerně soustřeďuješ na to, co je důležité a místo toho děláš všechno jako ostatní. Snažíte se, abyste v lidech vyvolali pocit, že by se snížili, kdyby ustoupili jen o krůček ze svých úmyslů a vizí.“

„Takže skromnost mi chybí?“

„Ano, skromnost ti chybí. My víme, že jsou to dračí síly a ty s nimi počítáš také, avšak nezapomeň, že ducha v srdci krmiti též potřebuješ… i vy všichni lidé. Není potřebné předhazovat neustále, že jsme jiní, než se vám zdáme. Není třeba lhát si navzájem, že bysme se neviděli, ať v tomto nebo v jiném životě. Vy jste s námi a snažíte se být v naší blízkosti, ale své myšlenky máte nečisté v tom smyslu, že se zabýváte pouze všedními starostmi, jste jako z hlouposti vynalézaví, avšak v síle ukotvení.“

„Co tím myslíš, není to přece jenom trochu dost odsuzující?“

„Není to odsuzující, není to myšleno jako odsuzující. Vaši hloupost si totiž namlouváte jen vy sami. Namlouváte si, že jste hloupí a v tomto cítění se pak odvažujete k jakémukoli kroku.“

„Nevážíme si sebe samých, v tom to je.“

„Ne, ne úplně. I ty si sama sebe vážíš, ale s oblibou říkáš, že jsi hloupější, nežli si myslíš, že budeš. Ty existuješ. Není potřebné to dále komentovat, zda jsi hloupá nebo nikoli. Chytrost a hloupost jsou lidské výrazy, a abychom se s vámi mohli domluvit, musíme je používat taky.“

„Takže problém je tady v komunikaci. Svým způsobem je jazyk jistý informační kód, který se používá k dorozumívání, ale každý máme v hlavě jiné hodnoty svého života a jiné prožívání a podle toho taky hodnotíme slova, která k nám přicházejí.“

„Ano, tak to je. Každý máte taky v srdci lepší a mnohem účinnější kód na dorozumívání a proto by bylo účinnější jej používat ve vztahu s námi. Tak nedojde k žádným chybám v komunikaci.

Srdce se nedá ovlivnit, Silvie, to nemůžeš obalamutit, to existuje. Čím jsme podle tvého srdce?“

„Moje pusinky? Takový milý, srdeční a jemní tvorové, kteří nás doprovázejí a chrání, vidí za nás, co nemůžeme vidět a vnímají, když nám hrozí nebezpečí a podobně.“

„Ano, tak to je a pravda je v srdci spíš než v rozumech, protože rozum má každý jiný, ale srdce je pravdivé.“

„Ano, tak to je.“usmívám se. „Tak příště.“

„Tak příště.“

Chooj. :-)