Archív Andělů bez hranic

Prachovice, 7.2.2010

No, upřímně řečeno, za poslední dubu jsem četla dost věcí o mimozemšťanech, ale už toho mám celkem dost. Co kdybychom se teďka spolu vydali přímo do některého světa, který by byl mimozemšťany obydlený. Kdo ví, zda ti mimozemšťané přijdou přímo za lidmi? Kdo ví, zda existují ve stejném časoprostorovém pásmu dimenzí jako my? A co na tom záleží? V Knihovně Universa je možné najít neskutečně mnoho cest k neskutečně mnoha vesmírům.

§§

Ležím. Okolo mě je trávník z bílého světla. Všechno je živé, stvořené z různého druhu především bělavého světla. Od nejmenšího kousku listí po nejvyšší stromořadí.

Vstávám. Mé tělo je podivně protáhlé. Humanoidní a štíhlé, s rysy člověka, poměrně dlouhé končetiny, jen na hlavě jako by vějíř nebo jakási koruna ze stříbrného svitu hvězd.

Jdu. Kol kolem mne se všechno zdá tak éterické.

Najednou dorazím ke zlatým dvířkům, které jen tak visí ve vzduchu. Otevírám je a vstupuji do prostoru zlatých cest.

Jsem v nich, v prostoru mezi branami do jednotlivých paralelních vesmírů a kupodivu jsem plně doma. Zdá se, že my, naše doba a náš svět, jsme knihovnou a prostorem zlatých bran mezi Universy.

Tak a kam teď dál?

Vstupuji do vesmíru Kappa (proč „kappa“?- jednoduše mě to napadlo). Je to paralelní vesmír znázorňující pátý ekvivalent našich cest (5D).

Vidím lodě mimozemšťanů, spousta lodí. Ale není to hmotné, ne tak, jako si to představujeme my. Všechno je jakoby průzračné a krystalicky čisté, odhmotněné.

Letím prostorem. Všude okolo je mnoho hvězd. Lodě jsou doutníkovitého tvaru, vyzařuje z nich světlo. Ne, ony jsou ze světla samotné!

Uvnitř jsou bytosti. Ty, které vidím já, jsou z růžové materie, která by se v našem vesmíru zdála dost podobná naší biologické formy těla. Zřejmě je to jakési biofyzikální pole, v kterém většina světů žije a existuje. Lidé tam mají oblečení, ale není ho příliš, jen na tolik, aby znázorňovalo jejich filosofii a filosofii jejich národů. Tkanina je z přírodních vláken. Všechno je zde z přírody.

Mají oči a ústa podobné naším, dokonce se jim dělají i malé vrásky. Jelikož jsou však jejich těla z větší části průsvitná, je jim vidět svaly pod kůží. Je to však krásný pohled a nijak mě neruší, protože všechno v jejich těle vyzařuje světlo, jemnou záři. Je to, jako bych se ocitla v hlubinách oceánů, i tam žijí tvorové s průsvitnou pokožkou, jejichž tělesné orgány svítí. Tak tady je to podobné, jen cítím mnohem vyšší magnetismus mezi jednotlivými složkami organizmu, jako by hmotnější, ale všechna hmota je tu energií, takže je to jakoby silnější magnetické pole.

Jsou to moc milí lidé a často se usmívají. Žádného z nich by nikdy nenapadlo, komukoli ublížit, protože by to pro ně byl šok, který by se okamžitě zobrazil na jejich tělech, co by tmavá skvrna lítosti. Oni by přímo viděli, jak se na nich napojuje mrak temné energie a jak jim to ničí organismus.

Jejich lodě jsou průzračné, stejně jako oni sami. Okolo sebe mají velikánská okna, ale nejsou ze skla. Zdá se, že je pokrývá jakési biofyzikální pole, jako neviditelná stěna energie. Pro ně je však stejně hmotná, jako pro nás sklo.

Podlaha je z nějakého zhmotněného světla. Bíle fosforeskuje, jako opalizující zákal. Uvnitř lodě je teplo, dost teplo a myslím, že se tu pěstuje nějaká zeleň, jako africké rostliny z džungle nebo tak. Vidím to. Zeleň se zdá být o něco hmotnější než lidé, taková tvrdší s velkými masitými listy, připomíná naše rostlinstvo, avšak je mnohem zelenější, má sytější barvy. Lidé o ni pečují jako by to byla jejich matka, berou to jako svou službu planetě a jiným lidem, aby všichni měli co jíst.

Oči těch lidí jsou velké a dělají se jim kolem nich malé vrásky, ačkoli to zas může být pohyb svalů pod kůží. Panenky jim slabě svítí, podobně jako podlaha. On jejich obličej skutečně vydává takové trošku světlejší světlo než jejich pokožka na těle, je to trochu do krémova.

Většina prostranství lodě je barevné pozadí, světlo. Světlo se mění a jemně fosforeskuje. Je tam mnoho židlí a jiného běžného nábytku, ale všechno jako by bylo udělané z toho biofyzikálního pole, jehož magnetismus je tak silný, že dělá materiál pro ně velmi pevný, až tvrdý. Všechno však jemně svítí, vydává takovou tlumenou zář a nejvíc září podlaha a stěny a osvětlují vnitřek lodi. Je to měkké světlo, pěkně se po něm chodí, jako koberec.

Mé vědomí stoupá a uniká z lodi pryč. Vzdaluji se od lodi a mé vědomí pluje zpět do vesmíru, do místa, které tvoří hvězdnou bránu mezi naším vesmírem a tím jejich. Vracím se domů, mezi prostor hvězdných bran.

Sbohem, přátelé z jiných světů.

A vám čusec!

§§