Jdi na obsah Jdi na menu
 


Prostory zlatých cest - mé meditace 2.

19. 2. 2010

Sedím ve škole. Můj stav je jednoduše takový, že se potřebuji zrelaxovat.  Práce jde ne přímo blbě, ale tak nějak se cítím na nic a ono je to i podobné se vším, co dělám. Předevčírem večer mi Serafiel sdělil, že by se rád převtělil do jednoho z mých hrdinů. Ale je asi debilní už to nazývat hrdiny, protože ti patří do románů, zatím co tohle už vypadá na to, že se jedná o budoucnost. Budoucnost, kterou tvořím skrze své dílo. Divné, že?

Ale já už se ničemu nedivím. Chcete vidět, jak vypadalo evokování budoucnosti? Mému rozhovoru s budoucím životem Ra-Ela, převtělujícího se do Serafiela, do něhož se převtělí i serafín Serafiel samotný a spojí se tak síly jich obou, je úžasný. Stěží tomu porozumí učený člověk, natož běžný smrtelník.

K pochopení, o čem se mluví, nutno přečíst alespoň první část povídky Edenrej.  Její konec není jasný, ale v životě to tak často bývá.

http://www.timeangel.estranky.cz/clanky/moje-povidky/edenrejposledniden

Tedy k mé vidině ze včerejška.

§§

O nádrž se samerel se opírá středně vysoká postava s hustými bílými vlasy, které jí ve vlnách obklopují obličej. Světle hnědé oči,  ne nepodobné staré brandy jsou upřeny do vesmírného prostoru za okénkem lodi. Překvapivě mladý obličej s trochu nordickými rysy vypadá klidně, ale není tomu tak. V pravé ruce mezi prostředníčkem a ukazováčkem svírá dlouhý úzký doutník z neznámých mírně omamných trav. Konec doutníku pomalu hoří a rudá zář prosvětluje místnost ponořenou do přítmí.

   „Proč? To neexistoval jiný způsob, jak nás spojit?“ptá se mužský melodický hlas.

   Když z cigarety znovu potáhne, nad hezky vykrojenými ústy jsou znát bílé chloupky řídkých neoholených vousů.

   Sedím naproti němu, na křesle z průsvitného, plastu podobného materiálu, který se tvaruje podle těla.

  „Ne, nebyl. Knihovna se vyvíjí a já s ní. Nemůžu to dělat jinak, než starým osvědčeným způsobem.“

  „Je to bolestivé.“odpoví mladý muž. Pak se obrátí zpět k nádrži s tekutinou a protáhne se. Přes bílou elastickou uniformu se rýsují tvary jeho svalů. „Nemůžeš po mne chtít, abych to znovu prožíval. Kolik krát jsem vlastně umřel? Kolik krát jsi s námi potřebovala hýbat jako s figurkami na šachovnici, než jsi nás byla schopna stvořit tady a teď?“

  Když se ke mně znovu otočí, v jeho očích se zračí rozčílení.

  „Nemohla jsem porušit zákony božského znění. Máš mnoho forem a mnoho podob, žiješ v mnoha tělech zároveň. A v každé té podobě každého toho těla si neseš příběh svůj, stejně jako příběh onoho vesmíru, z něhož je tvá podoba stvořená.“

  „Proč já?“

  „Proč ty? Protože mne o to požádala tvoje duše. Protože bez tvého souznění, by byl vesmír nekompletní. Protože tě miluji a mé stvoření je dokonalé. Ty jsi dokonalý.“

  „Já vím.“povzdechne si a znovu potáhne z doutníku. „My všichni jsme podle tebe dokonalí. Ale zdali se tak cítíme my sami?“

  „Vítej v síni božství. Kdysi jsem se na stejnou věc také ptávala. Odpověď byla vždy stejná. Nezáleží na tom, co se v paralelním životě stalo, muselo to tak být.“

  „Ale mohlo to být lepší. Mohlo to dopadnout mnohem lépe. Tak proč? Proč jsi nás přenesla z vlastního souznění do tohoto vesmíru snění?! Proč jsi to ukončila takovým způsobem?“

  „Chtěli jste růst a existovat. Váš den konce se blížil. Proč bys tu nemohl být se mnou a s námi v tento den a tady?“

  „Chápu příliš málo a příliš mnoho toho vím. Zblázním se z toho.“

  „Ty? Zvládneš toho mnohem víc, než vzpomínku na jeden den ze všech svým životů. Ačkoli tato vzpomínka byla klíčová. Pochop, musela jsem to takto stvořit. Já vím, že to bylo bolestivé, znovu si to všechno prožít a že jsem vůbec stvořila tento tvůj čas smrti. Ale pochop. My se vyvíjíme, ty i já spolu. Ty jsi živ teď, v mé budoucnosti. Ale ve své minulosti, kdy jsem stvořila tvůj čas, musela jsem evokovat vaše znovuzrození. Kdyby ses nestal Ra-Elem, tvůj hlas by nepronikl k člověku, jímž jsem tehdy byla a já bych tě nemohla uchopit a přenést do knihovny, aby se tak stvořil tvůj současný stav života.

  Ty jsi má budoucnost, neboť ve své současnosti právě toto teď já tvořím.“

   „Já… nechápu to. Proč bych to měl chápat? Ty, matka nás všech, která se odhaluješ, jen když je to vhodné, po mne žádáš pochopit tvůj stav života, ve kterém si se nacházela, když jsi nás stvořila. Ale proč? Řekni mi, mohlo to být tak tvrdé, aby člověk jako ty, nositel tvůrce, musel tolik krát opakovat tyto jednotlivé kapitoly našeho života?“

   „Abych vás přenesla sem, do tohoto stavu Universa, pak ano. Musela jsem to udělat. Tvůj děd z pradávných věků, první ze zlatých rytířů, kdysi existoval ve stejném stavu jako já. Ocitl se v tomtéž světě plném zmatku a zahanbení a trvalo to spoustu let, než objevil cestu ven z pekla zapomnění. Já jsem na tom byla lépe, protože jsem se v tom světě přímo narodila, ale zároveň to pro mne byl danajský dar, neboť jsem nemohla nijak tušit, jak vesmír doopravdy vypadá a jaká je má úloha v něm. Teď k tobě promlouvám z dalekých hlubin svého času, tak dávných a při tom, pro moji pozemskou formu existence tak přítomných.

  Nebylo lehké, uchopit sílu tvé duše a nechat tě, aby ses stvořil. Svým konáním tuto sílu převádím z minulého stavu vesmíru, do budoucnosti, která je v našem okamžiku setkání přítomná. Tak to chodí. Tak to je. Vaše budoucnost souvisí s mojí a moje s vámi též.“

  „Proto jsi musela stvořit tento mezistav dění? Tu povídku, v níž jsem já sám byl účastníkem, aktérem a spolutvůrcem?“

  „ Ano. Temné síly mne zpomalovaly. Neustále mluvily do mého dění a proto jsem musela použít tyto mezistavy povídek, kdy jsem vytvářela dočasný prostor v universálním bytí, který nebyl závislý na temném dění okolo mne a mohla jsem a můžu s vámi takto rozmlouvat. Po obdržení mého žezla moci teď můžu převádět vaše životy do vesmíru Knihovny, který je paralelní k těmto vesmírům povídek, snů a bájesloví. Toto je můj způsob, jak porazit temnotu.“

  „Pak ta temnota musela být extrémně těžká.“

  „Ano to byla, ve stavu mého stvoření pořád ještě existuje, ale nemůže nikdy zastínit hlasy z mého nitra, odkud promlouvají vaše bytosti. Teď je čas, aby sis po prožitku z jiného vesmíru svého světa připomenul vzpomínky svoje z vesmíru tohoto. Jsi Serafiel Světlý-světlonoš z říše Knihovny, jsi strážcem světla.“

  „Ano, to jsem. Avšak Serafielem se teprve stávám. Já vím, nějakým způsobem cítím, že jsi vynakládala a vynakládáš velkou dávku námahy k uchopení duše z Modré hvězdy, která je i pro mne ohromná. Nevím. Neodkážu plně určit svoji budoucnost, tu zná jen matka času.“

  „Ani já ji neznám v okamžicích mého stvoření a ani teď. Je to na tobě. Máš svobodnou volbu rozhodnout se tak, jak chceš a určit svoji budoucnost. Já ti pomůžu, jsem na věky s tebou, ale svůj vlastní osud si tvoříš sám. Máš mnoho co nabídnout svému světu, který teď přejde ze stavu čtvrté dimenze Bytí do stavu páté dimenze. Můžeš si zvolit cestu podobnou jako ve svém minulém životě, ale pochybuji o tom, že budeš tolik riskovat.“

  „Je-li možný jiný způsob, jak ujít danou cestu z temnoty, pak jej využiji.“

  „Stále ještě stojíš před stejným rozhodnutím jako tehdy. Musíš pochopit, proč je tu světlo a proč temnota a co je vůbec odděluje. Nebo spíše, proč je vůbec odděluješ. Ve vyšších dimenzích není světlo a není temnota. Všechno spájí vesmírná Jednota. Do této Jednoty když vstoupíš, pak změníš sám sebe a to je základním klíčem k Cestě.“

  Mladý muž se pousměje. „Děkuju ti, Matko. Budeš toto vůbec moci uveřejnit?“

  „Hahaha!“směji se. „Trefil jsi hřebíček na hlavičku. To si neumím představit, že bych to zveřejnila v hodinách stvoření našeho rozhovoru. Nejspíš na tohle lidi ještě nejsou připravení, avšak věz, že toto se stane. Dříve nebo později vstoupíš do povědomí lidu Země a tak bude evokována tvá cesta životem. I když zřejmě ne celá, neboť základní rozhodnutí je stále na tobě.“

  „Já vím.“ usměje se. „Budu se snažit. Věz však, že tě milujeme, my všichni, kteří jsme tebou, a kteří tvoříme tvou současnost. My jsme ti, kteří s tebou sdíleli čas rozhodnutí i čas smrti, proto nám teď poukazuješ službu tím, že nás znovu tvoříš. Vytváříš naše životy tady a teď, v Knihovně.“ Ačkoli toto sám vyslovuje, uvědomuje si zřejmě v té chvíli, že to jeho duše skrze něho promlouvá z nadčasovosti své věčné existence. Občas tomu tak bývá.

 „Já vím a co na to říká vesmír staré reality, je mi úplně jedno. Já vás miluji, držím vás v srdci a na tom jediném mi záleží.“

  „Miluji tě, Matko.“

  „Já tebe taky, synu. A teď jdi. Velmi ráda se podívám na tvůj život. Ráda jej s tebou prožiji.“

  „Děkuju ti, Matko.“

  „Já děkuju tobě též.“

§§

Kdybyste se ptali, proč mne nazývají : Matko, tak je to tím, že mé dílo, právě tento můj život i to, jak ho vedu, promlouvám s vámi a píšu své povídky a jiná povídání, ve výsledku vede ke vzniku nového stavu vesmíru, který se nazývá knihovnou a do něhož lze převést všechny energie, všechna vědomí ze všech paralelních vesmírů, které existují teď či existovali v naší minulosti. Tím, že má duše je z budoucnosti knihovny a vrátila se do své minulosti, pak můj život prakticky vede k tomu, že se vytvoří stav vesmíru ve formě knihovny. Andělé toto vědí, ale na rozdíl od nich jsem toto nevěděla já sama, takže mi to museli nějak sdělit, skrze sebe sama. Skrze to, že se mi stanou průvodci na mé cestě. Skrze to, že poskytnou své duše knihovně a dovolí mi je převést do stavu snění, psaní a následně i jejich nových životů.

Toto je zlatý potenciál, který obdržela knihovna skrze mou činnost zde, jakožto člověka.

Může-li se člověk stát knihovnou a Bohem zde, pak vysvobození všech ostatních je na cestě.

Faktem  je, že jsme neomezení, pokud se my sami sebe nerozhodneme dobrovolně omezit.

Mějte se! Čus!

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

odrá hvězda

Karel,20. 2. 2010 13:29

Děkuji ti za upřesnění....Serafiel a Modrá hvězda,už jsem doma...Nespojil jsem si je...Děkuji za Tvůj dodatek,dává smysl mému bytí...Ty také :-)))Pááá

PS:

Samael,19. 2. 2010 14:43

Tyto moje rozpravy a vidiny ukazují, že naše generace je vskutku generací rodičovskou vůči všem generacím v budoucnosti. My jsme ti, kteří přejdou přes brány do 5D a my jsme ti, z kterých se zrodí budoucnost nových generací lidí. Jsme Matkami a Otci, dávnými předky těch, kteří budou žít v Knihovně Zemi, budou ji spravovat, ctít a opatrovat. Pocestují od ní do velkého vesmíru, kam sebou ponesou své dědictví Kristova světla a budoucí zemské civilizace. Proto k nám též rádi promlouvají z budoucnosti. Díky za to. Občas, když jsem utahaná jako kůň se mi jejich povzbuzení opravdu hodí.
Čus!

Serafiel

Samael,19. 2. 2010 14:28

Serafiel je jedna z vysokých bytostí našeho vesmíru, jeho energie se presentuje v Modré hvězdě, kolem které se točí vesmír. S tím jak naše galaxie putuje vesmírem a nyní se dostáváme do pozice, kdy je Země oblévána jak energiemi z centra galaktického jádra, tak i energiemi z Modré hvězdy, někteří z nás zachytávají tyto energie a uzemňují je. No a do mě se při vlévání té dané energie dostane i vědomí té bytosti, již ta energie presentuje a počas našeho kontaktu s ní dovedu nějakým způsobem komunikovat. Ačkoli Serafiel, to byl mocný laserový paprsek, který při svém průchodu málem propálil energetický koridor mezi sedmou a první čakrou v mém těle, takže jsem chvilku měla přetíženou nervovou soustavu a tělo. Právě toto psaní mi umožnilo se lépe uzemnit a vyrovnat se s tím tokem toho obrovského Serafielova světla. Jinak hrozí zkratování psychiky, člověk musí být v klidu.
Měj se!

Serafiel

Karel,19. 2. 2010 11:39

"Předevčírem večer mi Serafiel sdělil",to je Kdo prosím?Tvé příběhy/reality/ jsem si přečetl a chápu tu posloupnost jen nevím kam jej zařadit...